A opět ta Alice! U jejího cestovatelského blogu si příjemně zaslzíte 🙂
Cestování, maratony a nečekaná dobrodružství!
Miluju cestování. Miluju vypadnout z dokola se opakujícího, všedního dne. Nevadí mi, že kvůli pár dnům, týdnu nebo v tom lepším případě 14-ti dnům, musím trávit dlouhé a nepohodlné hodiny v dopravních prostředcích. Protože ty zážitky, které pak mám, mi ty nepříjemnosti daleko vynahradí.
Vycestovat za socialismu někam dál než do Říčan byl zážitek, na který jsem šetřila celý rok a žádná oběť nebyla dost velká. Oblíbené byly cesty do Maďarska k Balatonu, kde jsem byla hned několikrát, ale i do Budapešti. Tam jsem týden jedla jen chleba a broskve, ale přivezla jsem si plný kufr nových hadříků. Nezapomenu ani na cestu k Balatonu stopem. Byly jsme dvě hezké blondýnky a na krajnici jsme nemusely stát ani 5 minut. Ten poslední řidič si kvůli nám zajel cca 80 km za příslib sexu, sice jsme cestou měly strach, že nabouráme, protože na střídačku zíral na naše prsa a taky jeho trabant vydával velmi podivné zvuky. Nevím, s kým měl ten večer sex, ale s námi rozhodně ne, řekla bych, že o nás pak asi hezky nemluvil. Dovolené jsme si užívaly, byly jsme mladé, starosti jsme si nepřipouštěly – dneska při představě cesty stopem mne jímá hrůza. Tehdy jen trošku, mé obavy kamarádka lehce rozptýlila. Doma jsem měla pouze 2 zákazy – cigarety a jízdu stopem. Má kamarádka, husa, doma nelhala, bohužel se rodiče znali. Když to prasklo, tak jsem měla průšvih jako víno, vařečkou mě máma nezmlátila jen proto, že jí to v mém věku čerstvé dospělosti přišlo fakt blbý. Teď jen lehce odbočím – pro rodiče zůstáváme dětmi napořád.
Jednou jsem se cestou na nějakou akci s kamarádkami ještě zastavila u rodičů a mimo jiné jsem jim sdělila, kam jdu. A můj otec se otázal: „A kdy přijdeš?“ Začala jsem se smát, protože jsem byla vdaná, bylo mi přes třicet a bydlela s manželem úplně jinde, takže ať přijdu v jakoukoliv hodinu, on to fakt nebude vědět. Ale otec se nedal, s naprosto vážnou tváří se znovu otázal: „No, nesměj se, kdy přijdeš?“ Tak jsem, pořád s úsměvem, odpověděla: „Co třeba do dvanácti?“ Můj otec byl spokojen, já se směju dodnes.
Při vzpomínce na 24 hodinovou cestu autobusem na Makarskou (a samozřejmě i zpátky) mi ještě dnes naskáčou pupínky. Jó, to do Bulharska jsem si letěla, ale nebýt mé kamarádky, která tam pracovala jako průvodce české cestovní kanceláře a z jídelny mi nosila jídlo, tak bych umřela hlady, protože restaurace byly drahé a v obchodě měli pouze kyselé okurky a třešňový kompot. Na tehdejší dovolenou v Bulharsku mám vůbec krásné vzpomínky, chlapi po mě jeli jako blázni. Bylo mi 22, byla jsem 170 cm vysoká blondýnka s dlouhýma nohama, velkýma prsama, vážící cca 54 kg, místní plejbojové na mě pořádali hon.
Má kamarádka byla ještě vyšší, krásná blondýnka, typu Heleny Vondráčkové, jako vedlejšák měla profesi modelky. Po ní jeli jen turisté, protože místním plejbojům se za tu dobu už okoukala a taky zjistili, že o ně nemá zájem. Na jednu stranu to bylo super. No komu nezalichotí, když vás přemlouvají, abyste se zúčastnila místní soutěže krásy, že. Na druhou stranu zdrháte před jedním neodbytným ctitelem, který hlídkuje u dveří, k úniku zvolíte okno, no pokoj máte ve zvýšeném přízemí, tak to není problém a ouha, pod oknem číhá další. Když jsem odjížděla, mé kamarádce se silně ulevilo, její pokoj už nebyl obléhaný a ona zase byla za tu nejkrásnější Češku.
Dneska mám dovolené rozdělené na několik kategorií. Takové ty válecí na pláži, nejlepší s kamarádkou. Cestovní, kdy rázujete po památkách, krajině a poznáváte cizí obyčeje, to se manžel docela osvědčil, přece jen, kdo by vám tahal ty kufry, že. Notabene když každé dva dny nocujete v jiném hotelu. A pak ty víkendové, pouze s kamarádkami. Ať už cvičící, rozmazlovací, poznávací nebo čistě nakupovací. Všechny byly krásné a těžko vybrat nějakou. S pokročilým věkem a tím i lepší finanční situací se snažíme si to fakt užít. Takže máme za sebou například nakupovací šílenství v New Yorku, avšak kromě nakupování jsme měly v úmyslu i nějaké ty památky. Klasika – socha Svobody, Brooklynský most. 5.Avenue, Brodway, Central Park, Empire. Bohužel výběr termínu nebyl šťastný. Ta velká sleva zájezdu nás měla varovat. Byl začátek února, teplota cca -5°C. Řeknete si, no to přece není žádná katastrofa, ještě když vlastně pořád svítilo sluníčko a sníh nikde. Ale ten vítr….asi si spletl cestu a zabloudil z Aljašky. Strašný, strašný, strašný, jiné slovo pro to nemám. Výlet k soše Svobody byl jen pro Eskymáky, protože abyste něco viděly, musíte být na té lodi na palubě, protože v podpalubí je sice absence větru, ale zase nic nevidíte. V plánu bylo projít se po 5.Avenue a a dojít až do Central Parku …utopie. Vzhledem k tomu neustávajícímu ledovému větru vlezete i do obchodu, který jinak minete bez povšimnutí, protože přece jen u Sakse ty ceny nejsou pro průměrně vydělávající Češky, ne, ty úžasné červené lodičky za 700 dolarů jsem si opravdu nezkusila. Ale Brooklynský most, Rockefellerovo centrum a další památky jsme viděly. Dvojčata bohužel ne, už jen památník po nich. Ale spousta věcí mě tam zklamala. Třeba to, že New York je jako modelka. Na fotkách nádhera, i na těch mých, ve skutečnosti špína, nepořádek. A představte si, že nám v devět ráno v bistru nechtěli prodat ani skleničku vína. Argument, že „my body“ je z Evropy a má už 3 odpoledne, že tohle už je vlastně náš oběd, protože snídani jsme měly už v 5 ráno v nonstopu, protože ten časový posun nemůžeme rozchodit, je vůbec nezajímalo. Večerní radovánky jsme nezažily, v osm večer jsme padly do postele úplně mrtvé a vzpomínaly na naši další kamarádku a její rady, které jsme vůbec nebraly vážně a která cestu do Ameriky podnikala několikrát za rok.
Další z nezapomenutelných zahraničních víkendů byla Vídeň. Trefily jsme se do termínu nějaké vinařské slavnosti, všude v centru byly stánky s vínem (úžasné) a také do termínu vídeňského maratonu, kdy polovina města byla pro motoristy uzavřená (méně úžasné). To vám pak je navigace na dvě věci. Na h…. a na nic.
Letos jsme byly v Miláně. A co myslíte? Trefily jsme se do termínu milánského maratonu, kdy polovina města byla pro dopravu uzavřena. Ne, autem jsme nebyly, jen jsme si na ten den naplánovaly výlet mimo město. I místní řidič autobusu byl zmaten a jeho komentování dopravní situace bylo velmi mezinárodní. K porozumění italština nebyla třeba. A víno? Myslím, že v Itálii neexistuje hodina, kdy by vám nenalili skleničku. Zlatá Evropa.
Plánujeme příští rok…možná Berlín, ale na ten osobně nemám nejlepší vzpomínky. Možná Amsterdam, ten ještě neznáme. Tam nám k vínu asi nabídnou i něco onačejšího. Tak nevím, podívám se, kdy tam bude maraton….. abychom neměnily tradici.
Hezké cestování vám přeje
Vaše Alice