Upozorňuji, že tento článěk není vhodný pro děti a slabší povahy.
Vyhledávače nejsou ten správný zdroj informací!
Nikdy, říkám NIKDY si nečtěte nic na internetu před jakoukoliv operací nebo jakoukoliv nemocí o které si myslíte, že máte.
Internet a vyhledávač Seznam (najdu tam co neznám), google a všechny možné vyhledávače nejsou ten správný zdroj informací! Umí teda najít občas skoro všechno, ale tohle mu vážně nejde.
Již doktor mi říkal po prvním sezení s ním, ať si na internetu nic nehledám a pokud budu mít jakékoliv dotazy, obrátím se přímo na něj (asi věděl co mě tam čeká), první tři dny v nemocnici jsem opravdu neměla potřebu nic vyhledávat. Moje diagnóza byla jasná – neurinom trigenimum, doktoři i sestry mi nějaké informace poskytli. Vzhledem k tomu, že mě ty tři dny čekali snad všechny vyšetření, které podle mě v nemocnici existují od nultého nemocničního patra až po patro čtvrté nějak nebyl ani čas. Poznala jsem snad všechny zákoutí fifejdské nemocnice od cestování výtahem na vozíčku, pěšky, po schodech, nemocniční zahradou:)myslím, že už bych dokázala i nakreslit nemocniční plánek:)
Jenže, to že na vás doktor vyvalí slovo neurinom a začne mluvit nějakými latinskými názvy o průběhu operace a pooperačního stavu asi žádnému normálnímu člověku vůbec nic neřekne. Moje zkušenosti s takovým slovem byl pouze jeden díl ze seriálu Chirurgové:) Jenže po třetím dni, kdy mi to tak nějak docvaklo jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nic o mém onemocnění nevím, ano mám nádor a vypadá to, že je nezhoubný, ale co mě vlastně čeká? Bude to bolet, jak dlouho to trvá budu mít následky? A měli to již ostatní lidi a jaké je procento, že se operace povede?
A tak jsem zapla svůj chytrý telefon, v nemocnici není žádné wifi ani 3g síť takže stránka se načítala dost pomalu, tím hůř! Do vyhledávače si zadala svoji nemoc a jako první mi najela stránka patřící přímo mé nemoci. Respektive byla to přímo komunita sdružující lidi s tímto onemocněním. Začalo mě polívat horko a dostávala jsem panickou hrůzu! Hned jako první mi najel článek nějakého mladého kluka, který tuto operaci podstoupil a ke svému článku k mému zděšení přidal i fotky hlavy a jizvy!! A nebyl to teda vůbec příjemný pohled. Nemohla jsem dýchat moje tepová frekvence zažila můj životní rekord:) Popisoval, jak jeho operace trvala 4 hodiny a byly mu porušeny nervy v oku, oko mu nešlo zavírat, tak mu kapaly umělé slzy, přestal slyšet a dodnes neslyší!! Obličej měl po operaci zalitý modřinami. Bolest po operaci se nedala vydržet i po nasazení všech utěšovacích léků atd.,atd.
Už jsem pochopila, proč mi lékaři a všichni okolo zakázali takové věci číst. Do této chvíle jsem byla usměvavá a dělala si ze své nemoci srandu, s kamarádkama jsme přes den vymýšleli jaké budu nosit šátky, jak mi vyholí hlavu a že se ke mně přidají a vyholí si taky půlku hlavy a uděláme nový vyholený styl:) Sestry mi nabízely vždycky přes den něco na uklidnění nervů a já jsem se jim vysmívala, že nic takového nepotřebuju:) Jenže teď JOO!! Po tomto článku jsem utíkala na sestru zazvonit, bylo asi 11 v noci a všichni spali, ale já ten prášek prostě potřebovala. Neměla jsem si s kým promluvit všichni už spali, kamarádi, rodiče, prášek byl jediné řešení:)
Druhý den mě pustili domů a měla jsem 14 dní do operace, tak jak jsem již psala, začala jsem číst a pracovat na sobě a přestala na tyto informace, co jsem se dozvěděla myslet. Ne přece každý má stejný průběh operace. A afirmovala jsem a afirmovala, aby vše dopadlo dobře.
Do nemocnice jsem nastoupila den před operací, aby mě mohli připravit. Přišla za mnou sestra, která se mnou strávila asi 4 hodiny a povídali si o všem možném, byla asi v mém věku, takže to spíš bylo jak posezení s kamarádkou. Přišla mě sice na operaci psychicky připravit, ale já jsem byla na tom tak dobře psychicky, že náš rozhovor byl samozřejmě stočen na jiné témata:) Na operaci jsem šla hned v 8 ráno jako první, takže večer jsem ještě stihla rozeslat SMSky všem lidem okolo. Děkovala jsem rodičům, sestře a tehdejšímu příteli za podporu, děkovala jsem kamarádkám za všechno co pro mě udělaly, za dárečky, které mi nosily. Za jídlo, které mi propašovávaly:)Neloučila jsem se, jen jsem chtěla vyjádřit vděčnost za všechno co pro mě za celou dobu dělali a čím si kvůli mně museli projít, protože vděčnost je ta nejkrásnější vlastnost!
Ráno mi přišli sestry vyholit vlasy, daly mi nějaký prášek na uklidnění a jelo se na sál. Naivně jsem si myslela, že na sál přijedu už uspaná a nic neuvidím!! Opak byl však pravdou! Na sál jsem ještě došla po svých, resp. na vozíku, abych to upřesnila a viděla jsem všechno! Doktory v rouškách, všechny monitory a kapačky, operační stůl na který jsem si lehla a sestry mě začaly přivazovat. Potom si nade mnou sedla anestezioložka, představila se mi a já poslední co si pamatuji bylo, že jsem ji chválila její dlouhé řasy:-D
Když jsem se probudila, byla to neuvěřitelná bolest! Takovou bolest nejde ani popsat. Měla jsem zavázanou hlavu a celé mé tělo bylo propíchané všemi jehlami v každé mé části těla! Vůbec jsem neviděla, všechno měla rozmazané, nemohla jsem vydat ze sebe ani hlásku, jen jsem slyšela pracovat všechny přístroje okolo mě. V takovém stavu jsem byla 5 dní na jipce. Bolest neustupovala, pouze se měnila její intenzita v různých částech těla. Postupně tedy ze mě vyndavali všechny hadičky a jehly a mě nezbývalo nic jiného než se jen modlit ať ta bolest přestane.
Všech okolo co mě navštěvovali, jak jsem začala aspoň trošku chraptit a rozmluvila se, jsem se ptala jak vypadám:) Všichni mi říkali „krásně!“ Myslela jsem si, že jsou blázni:) Po tom co jsem si četla na internetu jsem prostě byla přesvědčená, že budu mít po celém obličeji modřiny a budu mít povislou tvář a moje oko se nebude dovírat. Opak byl však pravdou! Když mě po pěti dnech dovezli do umývárny a já se podívala poprvé do zrcadla, vytryskly mi slzy štěstí, jak jsem opravdu byla krásná:-D Neměla jsem ani jednu modřinu! Byla jsem bílá jako stěna a moje tvář byla úpně dokonalá, hladká a jemná. Měla jsem obvázanou hlavu, takže mi šla vidět opravdu jen tvář.
Operace trvala asi 6 hodin, doktoři ale zjistili, když mi otevřeli hlavu, že můj nádor nakonec sahal k jinému nervu – k trojklannému, takže mi nehrozí ohluchnutí ani povislá tvář, tak jak jsem četla na internetu a jak jsem se toho bála!
Potom již probíhala rekonvalescence. Jestli jste někdy viděli seriál chirurgy…pozor – někteří doktoři i u nás jsou opravdu tak pěkní jako v tom seriálu:), tak i takové přístroje se opravdu používají u nás. Navrtají vám do hlavy takovou železnou skobu, aby vás upevnili, takže jsem měla jizvy i v čele a napíchlou páteř, aby mi uvolňovali tlak v hlavě. To už byly ale všechno malé věci, protože moje jediné přání bylo to PŘEŽÍT. A já žila, takže jakoukoliv bolest, co jsem potom cítila a co musela prožít, mi byla úplně jedno. Já měla v hlavě své afirmace a pokaždé když jsem podstupovala nějaké bolestivé vyšetření, říkala jsem si, že každý kdo na mne sahá, je můj anděl a chce mi pomoct.
Vycházelo mi úplně všechno, měla jsem na pokoji skvělé spolupacientky, které mi se vším pomáhali. Sami protrpěli operace, ale když jsem potřebovala a sestry nebyly poblíž natřepávali mi polštář, podávali pití, ptali se jestli něco nepotřebuji i přes jejich bolest. No nebylo to znamení? A každý večer jsem ulehávala a říkala si, je to opravdu jen náhoda, že zrovna já mám kolem sebe jen hodné sestry a hodné spolubydlící pacientky a hodné doktory, zatímco vedle v pokojích byl hluk a a naši nepřizpůsobiví spoluobčané křičí a hystericky brečí a sestry neví co s nima? Pozor byla jsem na fifejdách, takže si asi každý dokáže představit tu návštěvnost, co je i v otevíracích hodinách. Ale já měla v pokoji klid a super partu. Sestry byly vždycky ochotné, doktoři se usmívali a dovolovali mi návštěvy v jakoukoliv hodinu.
Je to náhoda nebo výsledek mé mysli, afirmací a práci s vesmírem?
A tak vám chci říct, nečtěte nic na internetu o nemocích, bolestech. Pokud budete chtít víc informací, zeptejte se lékaře. Stejně si tím budete muset projít sami.
Jen věřte sobě a věřte v to co já. Pronášejte k sobě jen dobré výroky o svém zdraví, o lidech, o situacích a dopadne to dobře!
Já doufám, že si ničím takovým nebudete muset projít, ale pokud nedejbože vás to potká, možná budete rádi, jako já, že jste si něčím takovým prošli. Protože toto vám změní život! A pokud budete silní, tak vám ho změní pozitivně. A váš život již nikdy nebude stejný.
Anička
Více zde: http://milujsebe.webnode.cz/blog/
Zdroj foto: Pixabay.com
