Jan Skácel se narodil 7. února 1922 ve Vnorovech u Strážnice. Chlapecká léta prožil v Poštorné u Břeclavi. V letech 1935-38 navštěvoval gymnázium v Břeclavi, maturoval v roce 1941 na královopolském gymnáziu v Brně. Po absolvování gymnázia pracoval jako nádeník na stavbách, byl i uvaděčem v kině. Od roku 1942 byl totálně nasazen a pracoval na různých místech v Rakousku jako dělník v továrně, betonář, tunelář aj.
Po válce studoval češtinu a ruštinu na brněnské filozofické fakultě (1945-48), navštěvoval i přednášky z dějin umění. Potom se stal redaktorem kulturní rubriky Rovnosti (1948-52). Dva roky byl zaměstnán jako opravář v továrně na traktory v Brně-Líšni, odtud přešel do literární redakce brněnského rozhlasu (1954-63). Od roku 1963 byl šéfredaktorem literárního měsíčníku Host do domu, po roce 1969 se věnuje jen literární práci.
Jan Skácel byl komunistickou mocí umlčován a zakazován, do roku 1981 nesměl vůbec publikovat. Jeho básně se šířily v opisech, byly vydávány v zahraničí. Skácelův význam ocenila i Bavorská akademie krásných umění v Mnichově, která ho jmenovala svým členem-korespondentem. Za celoživotní básnické dílo obdržel Petrarkovu cenu, kterou převzal 10. června 1989 v Lucce.
Od roku 1981 směla Skácelova díla znovu vycházet, ale pouze v brněnském vydavatelství Blok. Vyšly jeho sbírky Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku a Kdo pije potmě víno. V 80. letech mimo jiné spolupracoval i s divadlem. V roce 1989 zemřel na rozedmu plic a posmrtně vyšla jeho sbírka A znovu láska a kniha kurzívek Třináctý černý kůň.
Krátce nato dostal cenu Svazu slovinských spisovatelů Villenica, udělovanou mezinárodní porotou za významné dílo středoevropské literatury.
Byl prasynovcem spisovatele a básníka Františka Heritese, jeho manželka Božena byla dříve provdána za Oldřicha Mikuláška.[
7. listopadu 1989 Jan Skácel umírá.
