Michaelu Salákovou jistě mnozí znáte díky její početné rodině, kdy s manželem, bývalým hokejovým brankářem Alexanderem Salákem, vychovává šest dětí. Na akci na podporu malých sportovců “Každodenní šampioni” nám prozradila nejen to, jak to mají se vztahem ke sportu jejich děti, ale také další zajímavosti týkající se běžného života, výchovy či cestování.
Doma máte pořádnou „smečku“, navíc s mužskou převahou. Jak zvládáte každodenní život, co Vám nejvíce pomáhá?
Samozřejmě mám dny, kdy nevím kam dřív skočit a kdy mi všechno padá na hlavu. Ono v tom množství lidí, co se u nás doma nachází, je dost těžké vše zkorigovat tak, aby to šlapalo jako hodinky. Pomáhá mi, když od toho všeho mohu utéct. Dlouhá dovolená s rodinou, když změníme místo a pak i ty povinnosti jsou jiné, když vyskočím z toho každodenního stereotypu, to mě nabíjí a to je, co potřebuju. Je to i můj momentální stav, dlouho jsme už s rodinou nebyli v zahraničí, a tak odpočítávám teď dny, kdy zase na měsíc zmizíme. Dále v tom stereotypu samozřejmě delegování povinností na ostatní, ať už na děti, které musí plnit své povinnosti, jelikož ti čtyři starší už na to mají věk. A pak také využívám pomoc zvenčí, úklid jednou nebo dvakrát týdně, na který máme skvělou paní uklízečku, a hlídání, abych si čas od času mohla odskočit.
Život s profesionálním sportovcem vyžaduje velkou míru adaptability. Co pro Vás bylo nejtěžší na neustálém stěhování a budování domova na nových místech? Jak tyto přesuny zvládaly děti?
Možná nejtěžší pro mě byla jazyková bariéra. Ať už první roky, kdy jsme žili ve Finsku a moje školní angličtina rozhodně nebyla na úrovni Finů, nebo pak v Rusku, kde zase se mnou nikdo moc nechtěl mluvit anglicky. Naštěstí ale, když vás hodí do vody, musíte plavat, a tak jsem se naučila docela rychle. Největší škola to byla rozhodně v Rusku na Sibiři, přijela jsem tam právě jen s tou angličtinou a do třech měsíců se musela domluvit, protože jinak bych nezařídila vůbec nic. A takové ty praktické věci, jako zařizování bydlení, doktorů, školek, hledání míst, kam chodit nakupovat a tak. To už jsem si za ty roky tak nějak zajela a vlastně mi to přišlo dost přirozené a zábavné. Mě naopak ubíjí stereotyp a nejsem ten člověk, co by nejraději měl jeden domov a nejradši chodil nakupovat do jednoho obchodu. To vůbec. Mnohem náročnější je pro mě ten život po hokeji, už pět let na jednom místě, nezvyk 🙂 A stejně to měly děti, byly strašně přizpůsobivé, což vnímám jako veliký benefit do jejich života. Nebojí se změn, nebojí se nových lidí, nový jazyků, zařídí si všechno samy, jsou soběstačné a takové mezinárodní, řekla bych. Těšily se vždycky na nové výzvy, nové kamarády, stejně jako já 🙂
Děti jistě i v zahraničí navštěvovaly školky či školy. Když srovnáte český a zahraniční přístup ke vzdělávání, kde vidíte největší rozdíly?
Děti navštěvovaly školky a školy jen v Rusku a Lotyšsku. Vždy to byly soukromé instituce a až na jednu výjimku jsme měli všechny školky a školu perfektní. Jelikož ani v Čechách nikdy nenavštěvovaly český školní systém, i tady chodily a ti dva menší chodí do soukromých školek a starší teď do mezinárodní školy, tak nemám srovnání. Samozřejmě v Rusku to bylo maličko jiné, ty jejich klasické ruské besídky, ke každému svátku se učily zpívat, recitovat básničky, ale byly to milé roky a děti na školku v Rusku doteď vzpomínají. Dobré vzdělání je pro nás zásadní a asi ta nejlepší investice, kterou do našich dětí můžeme dát. Podle toho vybíráme školky a školy, do kterých chodily a chodí.
Když se podíváte zpět na své třeba náctileté já, napadlo by Vás, že Váš život bude hlavně velká mateřská jízda? O čem snila malá Míša?
To bylo to poslední, co by mě napadlo, jako jedináčka a puntičkářku, která měla ráda všechno do detailu nalinkované. Jako malá jsem chtěla hodně cestovat, žít v zahraničí, najít lásku svého života. Rozhodně mě ale nikdy nenapadlo, že budu mít tolik lidí. Každopádně to hlavní se mi splnilo a ty děti, to je požehnání, štěstí navrch.
Měnil se nějak Váš přístup a pocity k těhotenství a péči o děti, když srovnáte své první těhotenství a všechny ostatní?
Jako těhotná jsem se při každém těhotenství cítila skvěle a šťastně, bylo to překrásné období, to bylo pokaždé stejné. Jen tedy je obrovský rozdíl být těhotná, když jedinou vaší povinností je starat se sama o sebe, trošičku o muže a dva malé psy, než když už máte vedle sebe pět dětí. Rozhodně si už tak neodpočinete, asi to i rychleji utíká, mnohé si nemůžete připustit, ale já jsem zase ten typ, že jsem si každé těhotenství chtěla užít, takže jsem si to zařídila tak, abych dostala co největší pomoc, podporu a opravdu si ten čas užila tak, jak jsem potřebovala. Stejně tak i šestinedělí. A rozhodně, čím jsem starší, vnímala jsem i to, že těhotenství je velice křehké, a tak o sebe musím pečovat víc než kdykoliv dřív.
Jak s manželem přistupujete k výchově, co byste rádi dětem předali? Mnoho lidí tvrdí, že bez mobilů a tabletů to nejde, vy však děti vedete třeba ke klasičtějším věcem jako čtení apod.?
Záleží, kolik těm dětem je. Podle mě malinkým dětem nepatří do ruky mobil, tak to vnímáme a tak klukům (2 a 4) mobily do ruky nedáváme. Když se chtějí podívat na pohádku, můžou jen na projektoru, výjimečně na počítači. Malé děti na mobilech mě děsí. Tablety pak mají jen do letadla. Ono když je na to nenaučíte, nebudou to vyžadovat. Chápu, že pro mnohé rodiče je to už takové automatické, pokud nemají čas se dětem věnovat, ale vidím ten rozdíl, jak si děti pak dokážou normálně hrát, prohlížet knížky a mobily vůbec nepotřebují. Jiné je to samozřejmě s těmi staršími, ti iPhony mají od deseti let, mají ale omezený čas, který na nich mohou trávit. Je to hodina denně, kterou si většinou vyplýtvají po cestě do školy a na tréninky. Doma pak vyžadujeme, aby měli mobily v našem speciálním docku na mobily. Jediné, s čím bojuju, je ale to, jak tupě do nich právě koukají, když jdou třeba na autobus, jak jsou odpojení od reality. Ale díky tomu, že doma telefony nesmí používat, mají pak mnohem více volného času, jak na čtení, tak na cokoliv dalšího.
Důležité místo má ve vaší rodině jistě i sport? Koneckonců se potkáváme na akci na podporu sportu u dětí “Každodenní šampioni“.
Díky manželovi hraje sport v naší rodině velkou roli a já jsem ráda. Myslím si, že pro děti je důležité v dětství dělat sport a u sportu je udržet. Což u kluků není problém, ti kdyby mohli, tak trénují od rána do večera. U holek je to jiné, ale vidím, jaká to přináší pozitiva, takže dokud to půjde, budeme se je snažit motivovat k tomu, aby u sportu a trénování zůstaly. Sport přináší radost, zdravý životní styl a hlavně dobré návyky, a to si myslím, že pro jejich dětství a dospívání je stěžejní a důležité. Pro každé dítě.
S manželem tvoříte silný pár, máte nějaký tip, jak udržovat vztah, aby třeba neztroskotal na rutině, nevěře a podobných věcech?
Čím jsem starší, čím déle jsme spolu, tím víc nechápu lidi v mém okolí, jaké kroky ve svých životech dělají, že mají pocit, že tráva u sousedů je zelenější a tak podobně. Ale rozhodně je k tomu důležité mít partnera, který má tyto hodnoty nastavené stejně jako vy. A v tom já mám štěstí, protože můj muž žije pro naši rodinu, pro nás, pro děti. Ať je náš vztah jakýkoliv, oba si uvědomujeme, že spoustu věcí se dá vykomunikovat, opravit, že nikdo z nás dvou by neudělal nic, co by tomu druhému mohlo ublížit a co by hlavně mohlo ublížit našim dětem. Máme v rukou jejich šťastné dětství a dospívání a o tom to celé je. A pak se taky věnovat sobě navzájem, trávit spolu čas, neodbývat se. Být si sobě vzácní. I to jde, i když jsme spolu posledních pět let 24/7. Je to náročné, ale jde to 🙂
V loňském roce jste obnovili svůj manželský slib. Co Vás k tomuto kroku vedlo
Brali jsme se v kostele a přišlo nám po patnácti letech fajn slib obnovit. Je to pro nás důležité, co jsme si v kostele a následně po patnácti letech v kapli řekli, ten slib je natolik jednoduchý, ale vlastně tak všeříkající a důležitý. Bylo i hezké u toho mít děti.
V období, kdy žena potřebuje obzvlášť hlavně klid a příliš se nestresovat, jste si vyslechla ošklivou diagnózu. Co byly Vaše první myšlenky a kde hledat sílu, aby se člověk nezhroutil?
Člověk rozhodně tyhle děsivé zprávy neočekává a má pocit, že on si nikdy takovou diagnózu nevyslechne. Každopádně mě překvapilo, jak na to reagovala moje hlava, asi je to nějaký pud sebezáchovy, takže překvapivě jsem se cítila dobře, měla v hlavě nastaveno, že všechno dobře dopadne a já pro to udělám vše. Do žádných depresivních myšlenek jsem neupadala, hlava mě k tomu nepustila
Rozhodla jste se hledat možnosti léčení i v zahraničí? Proč je podle Vás přístup českých lékařů tak pasivní, když možnosti existují? Jak se nyní cítíte?
České zdravotnictví je skvělé, ale rozhodně je i dobré se o své zdraví starat sami a zjišťovat možnosti, protože když někde něco nejde, nebo když někdo má na věc jiný názor, neznamená to, že neexistují jiné varianty a pohledy na tuto nemoc. Za své zdraví jsem zodpovědná já sama, a proto jsem se rozhodla, že nehodlám jen že čekat a nechávat se jen sledovat.
Co Vám dělá největší radost (samozřejmě kromě dětí)?
Žiju opravdu šťastný a naplněný život, ať už v partnerství, tak s dětmi. Máme všeho dostatek, můžeme cestovat, můžeme si plnit sny a to mi dělá radost, protože nežijeme, jen abychom přežívali, nebo na něco věčně čekali. Jsem pozitivní člověk a věřím, že když se chce, všechno jde.
Měla byste nějakou radu pro ženy, které mají pocit, že pod tlakem okolí a rodiny ztrácejí samy sebe?
Mám to štěstí, že mám vedle sebe partnera, který mě podporuje a nesnaží se mě měnit nebo omezovat. To je podle mě základ štěstí. Že rozumí mým potřebám, že učím i děti, že mám svoje potřeby. Vlastně takhle přistupuji i ke svému okolí, je mi jedno, co si o mě kdo myslí, nepotřebuju poslouchat názory cizích, nebo i blízkých, vedle kterých se necítím dobře. Obklopuji se jen těmi lidmi, se kterými je mi dobře, cítím, že mě mají rádi, že se navzájem můžeme inspirovat, pomáhat si, a tak pak nemám pocit, že bych se cítila ztraceně. Jsem taková, jaká jsem, a před nikým se nehodlám přetvařovat.
Foto: Procter & Gamble (se souhlasem)
