Patříte-li mezi fanoušky young adult literatury, jistě jste se již setkali se jménem Kateřina Šardická. Tato autorka má na svém kontě již několik úspěšných a oceňovaných titulů jako například Zmizení Sáry Lindertové či Noci běsů, ale působí také jako redaktorka v nakladatelství Host a věnuje se scenáristice. V sobotu 29. listopadu se s ní můžete osobně setkat na HumbookFestu a zeptat se na cokoliv, co vás zajímá. My jsme ji maličko vyzpovídali již v předstihu.
Vzpomenete si na moment, kdy jste začala psát svůj první příběh? Jak těžké bylo vydat první knihu?
První příběhy jsem psala už na základní škole, pro sebe a pro radost. Na úplně první moment si nevzpomínám, byla jsem přece jen dítě. Ale pamatuju si, že mě to hodně bavilo a bylo to bláznivé. S první knihou jsem měla nesmírné štěstí. Nakladatelství Fragment vypsalo soutěž Hvězda inkoustu na téma fantasy s detektivní zápletkou. Já jsem na soutěž narazila těsně po vyhlášení a rozhodla se to zkusit. Neměla jsem v ruce nic, ani první nápad. Musela jsem ho pár měsíců potit a pak zasednout ke klávesnici. Bylo to intenzivní, ale skvělé. Věděla jsem, že když to napíšu, někdo si text bude muset poměrně rychle přečíst a já mám záruku, že neskončí někde na dně mailové schránky. Můj rukopis Zmizení Sáry Lindertové nakonec vyhrál a díky tomu ho nakladatelství do roka vydalo. Ta cesta byla oproti jiným autorům vážně snadná a jsem za to ráda.
Vaše knihy mají silnou atmosféru a určitou hloubku. Kde čerpáte inspiraci a co Vás přitahuje na motivech, které jsou takové temnější a fantaskní?
Já mám ráda, když ve mně příběh vyvolává emoce, a to ty nejsyrovější – strach především. K fantastice a temným příběhům jsem přirostla sama jako čtenářka a divačka a pak se mi přirozeně promítly i do psaní, aniž bych nad tím výrazně přemýšlela. Inspiraci čerpám různě okolo sebe, ale i v mytologii a folklóru například.
Když začínáte psát nový příběh, míváte již vše promyšlené včetně konce, nebo se necháváte vést dějem a postavami?
Základní kostru vždycky mám – výchozí bod, zvraty a závěr. Bez toho nezačínám psát, protože by hrozilo, že se mi myšlenky rozutečou do všech stran. Ale jsou to jen ty základní obrysy, nepatřím k autorům, kteří by si dělali detailnější osnovy. Znám ty klíčové momenty a pak před sebou hrnu nástin pár kapitol dopředu. Ale spousta detailů se v procesu přirozeně mění a napadá mě postupně, tomu se nikdy nebráním.
Vaše knihy spadají do kategorie young adult, jak tento žánr vnímáte co do kvality nabídky a jaká je po něm naopak poptávka? Říká se, že mladí již dnes příliš nečtou, je tento trend patrný, nebo zájem o četbu mají? A kde vidíte hranici mezi young adult literaturou a tou pro dospělé?
Témata young adult literatury a new adult literatury jsou podobná, v obojím jde o dospívání a různá poprvé. V young adult (YA) je to střední škola, první partneři, první sex, střet s autoritami a klasické coming-of-age drama. V new adult (NA) literatuře je to často odchod na vysokou, první vážné vztahy a rozchody, hledání práce, odchody z domova a hledání sebe sama v dospělém světě. Ta hranice, co je ještě dnes young adult a co už new adult, je poměrně tenká – dnes se obecně v YA knihách objevují mnohem otevřeněji témata sexuality, genderu, traumatu, identity nebo politických konfliktů, která byla dříve spojovaná spíše právě s new adult. Dávno už to není jen opatrné naznačování a zjednodušování. A pod označením NA se dnes zase často prodávají jednoduší příběhy s explicitním sexuálním obsahem z žánru romantasy nebo dark romance. Osobně vidím problém v tom, že někteří nakladatelé neumí s těmi kategoriemi pracovat a často jako YA prodávají velmi dospělé texty, které jsou explicitnější, než by se slušelo. Nejde mi o moralizování, ale pokud v knihkupectví vedle sebe ve stejné poličce pro mládež vidím Srdcerváče (naprosto jasnou YA) a Čtvrté křídlo, něco je špatně.
Poptávka po YA je velká – o tom, že mladí nečtou, se mluvilo už před dvaceti lety. Jasně, je to do jisté míry pravda, obzvlášť v dnešní rychlé době sociálních sítí. Ale skupina čtenářů je pořád početná a silná, na tom se nic nemění. To jádro zůstává stejné a když jste fanoušek literatury, většinou jste jím na celý život.
Která kniha nebo autor/ka Vás nejvíce ovlivnili?
Jako dítě mě ovlivnil Harry Potter – na tom jsem vyrůstala, ten mě čtenářsky i autorsky formoval, zkoušela jsem si na něm i první texty, psala jsem totiž fanfikce. Vždycky bude mít podíl na mém čtenářském a autorském vkusu. S jeho autorkou ale máme skutečně odlišné životní postoje a názory, s tou se ztotožnit nedokážu.
Kdo bývá prvním čtenářem Vašich knih a pracujete pak nějak s jeho či jejími připomínkami?
U první knihy jsem měla několik beta čtenářů, ale nakonec jsem zjistila, že mi pomáhá, když jsem s textem dlouho sama a případně si nahlas jen pinkám o někoho nápady a myšlenky. Prvním čtenářem mých textů se v posledních letech stal můj partner, který není úplně cílovka, ale má cit pro detail a velký kulturní přehled, za což jsem ráda.
Letos budete jedním z hostů HumbookFestu, který se uskuteční 29. listopadu v O2 universum. Jak se na tuto akci těšíte a v čem vidíte její největší přednosti?
Já se na ni těším extrémně, je to vždycky událost podzimu. HumbookFest mám ráda, protože je to místo plné setkávání, kde můžete jako autor potkat své čtenáře naživo, je tam prostor na povídání, vidíte se se svými kolegy… Je to krásná akce pro milovníky knih a safe place. Cítíte se tam jako doma, i když jste introvert a nemáte rád davy lidí.
Věnujete se také scenáristice. V čem je pro Vás psaní scénářů jiné než psaní knih, liší se to nějak, nebo i nějak navzájem doplňuje?
U rukopisu knihy jsem dlouho sama a dlouho o něm s nikým nemluvím. Pak se musím připravit na připomínky redaktora a s těmi nějak pracovat. U scénářů je to velmi kolektivní dílo – do procesu psaní vám mluví větší počet lidí a to po celou dobu psaní. A názory ostatních musíte respektovat. U scénářů mi taky dlouho trvá, než přepnu do jiného druhu psaní. Přece jen neumožňují spoustu kliček a zkratek, které v literatuře automaticky používám. Scénář musí fungovat jako noty pro několik profesí najednou. Tam, kde si v literatuře dovolím odstavec o tom, že je postava osamělá a cítí se na dně, mám ve scénáři jednu větu pro herečku, která tu musí umět podle ní zahrát.
Chtěla byste některou ze svých knih převést i do filmové podoby?
Chtěla. Nebudu lhát. Koneckonců u psaní o scénách smýšlím dost filmově, takže tam ta touha vždycky byla. Film a knihy miluju stejnou měrou.
Co byste poradila mladým začínajícím autorům, ať již knih či scénářů? Nebo možná i svému začínajícímu já.
Aby hodně četli, hodně sledovali filmy a vnímali způsob, jakým vyprávějí. Aby si vyzkoušeli popsat a pojmenovat, proč za ně třeba ten příběh funguje a nechali se tím inspirovat. Pak taky ať píšou, píšou hodně a nebojí se psát, co by sami chtěli číst. Je jedno, jestli píšou pro sebe, do šuplíku nebo někam na internet. Důležité je trénovat a nebát se ve správnou chvíli vykročit z komfortní zóny a texty někomu ukázat.
Na čem právě pracujete, pokud to můžete prozradit?
V současné chvíli si autorsky užívám, že jsou knihy na světě. Pracuju teď na scénářích k hranému seriálu, nemůžu o tom ale víc mluvit. Je to pro mě nová zkušenost a moc si to užívám.
Je něco, co byste ráda čtenářům sdělila, vzkázala? Otázka, která v rozhovorech nepřichází, ale třeba byste ráda, aby na ni došlo?
V tuhle chvíli mě nic nenapadá. Vzkázala bych snad jen, aby se u čtení nenechali ničím rušit a podařilo se jim z každodenního světa skrz stránky na chvíli uniknout jinam.
Foto: Štěpánka Coufalová, se souhlasem Kateřiny Šardické
