Je hřích cokoliv z této knihy prozrazovat, protože každý výjev, který v ní potkáte, ve čtenářské duši na něco zadrnká, na strunku, která je zrovna najpatá a o které třeba ani netušíte, že napjatá je. Nebo naopak na struny blaženosti, které už dlouho nehrály svou píseň plnou vděčnosti…. Ale přesto, nebo právě proto, je tu rozhovor s autorem, Michalem Čagánkem.
Román Odložený Vesmír je hluboký příběh o cestě do duše muže, do jeho svědomí. Kde se tento příběh zrodil?
Příběh se pozvolna rodil v hlavě, srdci a duši muže spisovatele. Pomalu, zvolna, po dobu asi šesti let, přicházely z Vesmíru impulzy, nápady, náměty, myšlenky, dojmy a pocity, které spisovatel spřádal do podoby knihy. Jinak lokačně se příběh rodil v České republice a v Maroku. 🙂
Snad jediné z knihy ráda prozradím. Kamarád Pépé… přítel, ponoukač, inspirovač, duchovní průvodce, hlas svědomí hlavního hrdiny… Možná každý máme svého Pépého. Máte ho taky, jako Michal Čagánek?
Michal Čagánek má uvnitř sebe tichý hlas, který říká, co je správné a moudré. Když je Michal Čagánek moc hlasitý, když se tváří příliš důležitě, když se bere moc vážně, tak ten hlas není slyšet. Když je tichý, klidný, bez ambicí, ten hlas nabývá na síle a hezky ho pak provází životem. 🙂
Prozraďte… je něco, o čem víte, že byste to na stoprocent v životě prošvihl, kdyby nebylo toho vnitřního hlasu?
Nemyslím si, že je možné v životě něco prošvihnout. Život nás sám vede k tomu, co je důležité. Někdy použije trochu důraznější prostředky, aby upoutal naši pozornost. Když to nevyjde teď, tak to vyjde někdy jindy, na příští život bych to ale neodkládal 🙂
Určitě bych nenapsal tolik básní, písní a knih, kdybych nebyl naladěný na vnitřní hlas.
Závěr knihy zdobí minirozhovory s osobnostmi, které se v příběhu vyskytují – Jaroslav Dušek, Tomáš Klus, Viliam Politikovič a další. Myslím, že to byla krásná tečka, lehce nahlédnout do pohledu na svět těchto lidí.
Tečka? Proč tečka? Přece v knize je jasně řečeno, že už píšu novou knihu, další pokračování příběhu s názvem Bůh jede na dovolenou. 🙂 Ale ano, ty rozhovory tam skutečně jsou, s osobnostmi současnosti i s hrdiny knihy. Jarda Dušek rozhovor zatím neposkytl, ale mnoho dalších inspirujících osobností ano – MUDr. Jan Hnízdil, Jiří Charvát…
Dobře, tak tedy než tečka, spíše středník, než přijede Bůh z dovolené a povypráví nám o tom. Tak tedy, jak to vypadá, kdepak se v psaní knížky právě nacházíte, smíte něco prozradit?
Jsem asi v polovině psaní knihy. Neskutečně mě baví pohled hlavní hrdinky na svět. Její otevřenost a napojení na to, co je skutečně důležité. Kniha je pozváním do světa, kde vládne láska, pochopení, mír a spolupráce. Všichni jsme na této planetě tak či tak na dovolené, když přestaneme neustále volit mezi nejrůznějšími možnosti, které nám podsouvá naše mysl a otevřeme se svému srdci, pak je velmi snadné zažívat nebe na zemi.
Čtyřicetdvojka. Je i pro vás to číslo něčím důležité? Nabízí se mi ještě myšlenka, že Karel Janeček, matematik, zase považuje za takové číslo života 21 – což je vlastně polovina. Záhadné?
Určitě! Čtyřicet dva je můj současný věk. Takže je pro mě toto číslo velmi důležité. 🙂 K číslu 21 chovám také sympatie. Ale mám rád i mnoho dalších čísel. Třeba číslo 1 a číslo 8, obě pro mě značí jednotu, nekonečno…
Když jsme u těch čísel, vlastně nemohu nevzpomenout numerologii? Máte pocit, že s nějakým vám numerologií přiděleným číslem souzníte?
O numerologii jsem se nikdy nějak zvlášť nezajímal, takže ani nevím, jaké číslo mi bylo “přiděleno”. Že jsem pěkné číslo, toho jsem si vědom, alespoň podle mé přítelkyně tomu tak je. 🙂
V románu se procházíme vskutku barvitým světem, zajímalo by mne, v čem se liší názory a postřehy ženských čtenářek a mužských čtenářů? Je tam vidět ten rozdílný náhled, nebo ne?
To se budete muset zeptat těch čtenářů a čtenářek. 🙂 Mně píší hlavně čtenářky. Ty většinou nešetří slovy nadšení a díků, čtenáři bývají poněkud rezervovanější. Také mi přijde, že čtenářky, díky své schopnosti hlubšího citového a emocionálního prožívání, dokáží do mých knih proniknout hlouběji a skutečně je samy v sobě prožít. Muži mé knihy berou víc hlavou a pak se nestačí divit, co v nich nacházejí 😀
V dnešní době: jaké vlastnosti by podle Vás měl mít správný muž? Aby se třeba nedostal do situace hlavního hrdiny Odloženého vesmíru, že?
Ať je každý hlavně sám sebou – muž i žena. Jak být ale sám sebou když většina lidí vůbec netuší, kdo jsou? K tomu slouží tiché zastavení, spočinutí v sobě. Čím víc si dopřáváme klidných, tichých okamžiků prožívaných bez souzení, posuzování a komentování, tím více v nás sílí naše pravé já. Když toto naše pravé, srdečné, autentické já posílí, už neřešíme, jaký by měl kdo být. Jsme prostě, jaký jsme a také ostatní přijímáme takové, jací jsou – jako jedinečný projev Jediného.
A poslední otázka bude naprosto záludná: Když někdo ochutná knihu Odložený vesmír a bude mít chuť na něco podobného, co byste doporučil… sebe nebo ještě zajímavěji, jiné autory, kteří jedou na podobné vlně?
S Odloženým Vesmírem se vážou mé knihy Plyšový Buddha, Malá a Zastaveno. V každé knize většinou uvádím seznam knih, které jsou mi něčím blízké, které doporučuji ke čtení. Z knih, které jsem četl v poslední době a které mě skutečně velmi oslovily, doporučuji knihu Jaroslava Duška První dotek a román Laurenta Gounella Den, kdy jsem se naučil žít.
Děkuji za krásný rozhovor i závěrečné tipy na knihy. Ať se daří a Bůh se má na dovolené dobře.
