Vzbudila jsem se uprostřed noci. Kouknu na mobil. Bylo něco kolem třetí. Vedle sebe mám jen úhledně ustlaný a chladný polštář s přikrývkou. Kde je? Jaktože se ještě nevrátil domů?
Otázek v mé hlavě přibývalo a já věděla, že už neusnu. Přinejmenším do doby, než přijde. A pak to ode mě teda schytá! Vždyť slíbil, že přijde brzo!
S množství myšlenek mi zároveň stoupala až do hlavy i zlost. Cítila jsem, jak mi horká krev pulzuje ve spáncích.
No nic holka, je čas, být k sobě upřímná! Co tě na tom vlastně štve? To, že nedodržel slib? Strach, že může být s jinou ženou? Že se mu něco stalo?
Přišla neuvěřitelně rychlá odpověď: „Bojíš se, že tě opustil, stejně jako to udělal tvůj otec. Máš strach, že zůstaneš zase sama.“
Po této informaci, která se snad objevila až ze samé hloubi mě samé, se mi ulevilo. Všechno jsem pochopila. Proč tak vyšiluju pokaždé, když někam jde…, když se dlouho nevrací…, když není se mnou…. Pousmála jsem se a usnula.
Od té doby tuším, že zrovna s tímhle chlapem nic nebudu mít zadarmo:-). Že mi ukáže na všechny moje bolístky a zranění. A já se buďto budu i nadále vztekat jako malá, nadávat na osud, karmu, na kamarádku, která mi tohoto chlapa dohodila. Nebo začnu být pravdivá sama k sobě a pod jeho „vedením“ a za noci se budu postupně měnit z káčete v labuť.
