STRÁDÁNÍ NESKONČÍ SEBEZDOKONALENÍM….*heart**heart**heart*
Prožíváme zrovna nic moc chvíle a doufáte, že když sami sebe vylepšíte, budete více sami sebou nebo konečně uděláte to, co už dlouho udělat máte, tak se strádání ztratí? Džiddú Krišnamúrti říká, že to tak jednoduché není….
Vítám vás u otevření jeho knížky Co děláte se svým životem…
*heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart*

Strádání neskončí sebezdokonalením
Můžeme pak říci, že jakýkoli pokrok v mezích tohoto vědomí představuje sebezdokonalení, jenže sebezdokonalení znamená pokračování strádání, nikoli jeho konec. Když se na to podíváte zpříma, je to vcelku zjevné. Pokud má však mysl zájem oprostit se od veškerých strastí, co má tedy dělat? Nevím, jestli jste se nad tím někdy zamýšleli, ale teď to prosím udělejte.
Trpíme, že ano? Trpíme nejen tělesnými chorobami a neduhy, ale také osamělostí, prázdnotou své existence – trpíme, protože se nám nedostává lásky. Když někoho milujeme, ale on nám cit neoplácí, strádáme. V každém směru platí, že myslet znamená strádat – tudíž se nám zdá, že je lepší nemyslet, a tak se ztotožníme s nějakou vírou a ustrneme v ní, čemuž říkáme náboženství.
Když tedy mysl zjistí, že strádání nelze ukončit pokrokem v sebezdokonalení, což se jeví jako očividné, co má vlastně dělat? Může přesáhnout vědomí a překročit všechna ta různá nutkání a protichůdné tužby? A souvisí ono překročení s časem? Prosím, věnujte tomu pozornost, nikoli pouze slovům, ale doopravdy. Jestliže souvisí s časem, tak jsme zase zpátky na začátku, u pokroku. Chápete? V rámci vědomí každý posun v jakémkoli směru představuje sebezdokonalení, a tím pádem pokračování strádání. Strádání lze kontrolovat, ovládnout, potlačit, racionalizovat nebo navýsost zušlechtit, ale jeho podstata zůstane stejná, jeho kořeny netknuté. Abychom se od něj osvobodili, musíme ho zcela vykořenit, vyplít ono semínko „já“, ega, zřeknout se celého procesu stávání se něčím. Abychom ho překročili, musíme ten proces utnout.
 
*heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart*
Co si o tom myslíte?
Chápu tento odstavec tak, že náš život je jako cibule a kdo se už viditelně někam v životě posunul, asi ví, o čem mluvím. Jedno vyřeší a další se na něj sesype. 
Když se staneme hodni vztahu, překonáme strádání a vývoj člověka, který je nějakou dobu sám a třeba má být sám, aby si něco vyřešil, přijde vztah – a zase musíme řešit věci s ním spojené. A jistě v tom nějaké “strádání” bude. Větší, menší – prostě další výzvy k sebezdokonalení.
Strádání, které pak můžeme přejmenovat na životní výzvy, můžeme zušlechtit (jak autor píše) na co? Třeba právě na ty výzvy a těšit se na ně. Protože každá životní etapa, každý věk, každá fáze ve vztazích našich, lidských, ale i ve vztazích ke světu, k zvířatům, k rodině, s sebou přináší nové příležitosti dívat se na svět jinak. I to je forma strádání, staré mizí…. nové, často neznámé nebo nechtěné, přichází… 
Nikdo nechce být starý, nemocný, dospělý, osamocený/dosaďte si co chcete – přesto tyto výzvy jsou přirozenou součástí života.
Strádání.
Strádání neskončí sebezdokonalením, jen mění svou podobu, aby nás mohlo formovat. 
Můžeme ho zušlechtit jako fakt, na kterém se znovu sebe zdokonalíme.
Knihu vydalo nakladatelství Alferia, https://www.alferia.cz/co-delate-se-svym-zivotem-11723/

0 Komentářů

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account