Donesl internet…

Klepač:

Je to, co mě cele ráno bavilo. Pamatujete ještě, jak na každem sidlišťu byly klepače?

To bylo, užasne zařizeni, na kerem se dalo blbnut cele dni. Klepač byl našim fejsbučkem

aj i mobilem dohromady. Jak bylo cosik třeba komunykovat, šlo se na klepač.

Kdo by tenkrat tušil, že za čtvrt stoleti budu mět problem najit nejen klepač,

ale dokonce aji jeho fotku!

Kdo by to tušil, že barva na tych nadhernych kladinach obsahovala polychromovane

bifenyly či jakesik jiné sajrajty… No a co?

Koho zajimaly take cypoviny? Však aji moja dřevěna postylka, ve ktere sem jako maly

synek v době ruske okupace chrapal, byla natřena barvu, kera obsahovala olovo.

A jak se to fajně lizalo! Proto možna mam železne zdravi.

Muj tata s mamu neměli žadne bezpečnostni šraky, abych nevypadnul z postylky

a nejebnul se do hlavy. Tuž, možna sem se jebnul.

Každopadně sem neměl žadnu flašku na pití, kera by byla zajištěna proti temu,

aby sem se nezalknul, nebo aby sem nepokypal drahu plovuci dlažku….

Hudlenka