,,Nepřijdu si jako jejich kamarád, souputník, ale jen jako vrchní ¨”testovač”. A vlastně už ani jako ten. Spíš jako stroj…bez špetky kreativní činnosti…”
Jenže jednoho dne ten pohár přetekl… Sesypalo se mi to jako domeček z karet…k tomu bezmoc, zoufalství a pocit zmaru, že všechno, co momentálně dělám, je zbytečný, nebaví mě, nezvládám to, jsem vyčerpaná, dávám energii, ale nedostávám ji zpět.
Už to nějak nedávám… Možná je to věkem, a možná je to empatií a citlivostí, kterou mám, a která nikdy neodejde…
Zase si mě lidstvo (říkejme tomu třeba TO) prohlíží, jestli mám správně nasazený respirátor nebo dvojitou roušku, a jestli ne, tak jsem debil.
A zase někdo vymyslí úžasný převrat v podobě udávání módních trendů respirátorů… A ač slyšíte ze všech stran různá řešení, nemění se nic, a tak si zatím v obýváku jen připíjíte na zdraví a na lepší časy, protože co vám jinýho taky zbývá, že jo… A dál chodíte do práce, kde už téměř nevidíte ani záblesk světla, chce se vám brečet jen když tam jdete, cítíte se jako budižkničemu, jako poskok, který nevidí smysl v tom, co dělá, a víte, že až tahle doba přejde, budete nahrazeni jinou bezproblémovou a milovanou kolegyní, ale přesto víte, že musíte děkovat, protože vy jste jedni z těch, kdo tu práci ještě mají…
Ale přes všechny ty starosti kolem jsme se přestali ptát. Nějak se vytrácí empatie. Nejde se do důsledků, nedomýšlí se následky… Odsuzujeme, aniž bychom si dali práci s položením otázky.
TO mě někdy vážně sere. Ta neempatičnost.
Nevím, co se to stalo, že TO není schopný vidět jako člověk, že nedomyslí, že se nezajímá o druhý, o to kolik stojí energie ráno vstát a vůbec jít bez jakékoliv seberealizace a motivace pracovat na něčem, aby někdo jiný mohl… Kolik úsilí dá večer usnout, aby člověk zapomněl na to, co bude zase řešit, případně co nestihl a co a jak bude a kdo vám to omlátí o hlavu.
A tak jsem se jednoho krásnýho večera přejedla, druhej den mi bylo špatně, a tak jsem si pro svoji vlastní kontrolu a motivaci koupila chytrý hodinky, který jsem vždycky odmítala, troje brambůrky ve slevě, a pak jsem se cítila naplněná.
Prý jen malýmu množství z TO je umožněno dělat práci, která je opravdu baví. Ano, zvlášť dnes.
Ale já se rozhoduju a brzy k tomu dospěju zcela a úplně, dělat jen to, co mě baví. Protože moje duše, někde ta kreativní část jí samotné je někde ukrytá a pláče a touží po naplnění… Dere se nahoru, ale zatím pořád dělám, že ji neslyším a utlumuju ji, jak se dá. Jako když maminky uklidňují dítě v MHD, protože nechtějí rušit okolí…
Ale víte, jak to je…něco končí, ale něco novýho určitě začne!
Držme se!
