Martina šla pomalu nákupním centrem, pozorovala výlohy a kolemjdoucí. Dělala to vždycky, když ji nic nenapadalo, říkala tomu hledání inspirace. Ale dneska inspiraci nehledala, prostě se jen tak bezmyšlenkovitě courala. Najednou ji někdo poklepal na rameno, otočila se a za ní stál Martin, její bývalý spolužák z gymplu. Nikdy spolu nechodili, ale všichni je dávali dohromady. Martin a Martina…a přitom významně pomrkávali. I tehdy vypadal dobře, ale bylo v něm něco, co jí vadilo, prostě s ním měla takový divný pocit, a tak se nikdy sbalit nenechala, i když se občas snažil. Ale myslela si, že to dělá jen proto, aby nevyšel ze cviku, patřil mezi hezouny školy a o holky neměl nouzi.
„No to je náhoda, jak se máš? Co děláš? A máš čas? Pojď na kafe, dlouho jsme se neviděli“ hlaholil vesele. Martina šla ráda, doufala, že ji někdo přivede na jiné myšlenky.
„Tak povídej, jak se máš?“
Jak se má, co dělá…co má říct? Že pracuje u známého designéra šperků, kterého před dvěma dny zavraždili v jeho ateliéru a že podezřívá svého kolegu? To asi ne. Tak se usmála a odpověděla:
„Dobře se mám, dělám to, co jsem vždycky chtěla, práce mě naplňuje, jsem spokojená. A co ty, nějaké manželky, děti?
„Ne ne, ani manželky, ani děti, alespoň o žádných nevím. Pracuju v jedné poradenské společnost, docela dost cestuju a tak na nějaký soukromý život nemám moc čas“
Dalších 20 minut si povídali o běžných věcech, o bývalých spolužácích, Martině ale utíkaly myšlenky jinam, ve chvíli, kdy bezmyšlenkovitě pozorovala servírku, jak umudlaným hadrem utírá vedlejší stoleček a uvědomila si, že pravděpodobně takhle utírala i ten jejich, který je teď plný bakterií, se mimoděk otřásla, Martin si toho všiml a prohlásil:
„No nazdar, hezký holky se při pohledu na mě otřásají, to jsem teda dopadl“ Oba se zasmáli a Martina mu řekla, co ji právě napadlo. Pak Martině zazvonil mobil, z kterého se ozval hlas jejího kolegy a ona musela zpátky do kanceláře.
„Martino, moc rád jsem tě viděl, a rád bych tě viděl i déle než jen na jedno rychlé kafe, nešla bys dneska na večeři? Šla? Tak skvěle, pošli mi adresu kde tě mám vyzvednout, v sedm? Super, těším se“.
Tak to by bylo. Sledoval ji už od kanceláře, aby ji pak jako náhodou mohl potkat. Máš se dobře děvenko? No to by se mohlo rychle změnit, záleží na tom, kolik toho víš.
Martina se vrátila do práce, dílna byla pořád zapečetěná, v její kanceláři se povaloval i zlatník Leoš a sekretářka Věra, celá ubrečená, se svým šéfem pracovala dlouhé roky. Leoš nervózně těkal očima po místnosti, zpříma do očí se nikdy nepodíval. Martina ho už dlouho podezírala, že bere drogy a teď i z toho, že majitele firmy a uznávaného šperkaře bacil něčím těžkým zezadu do hlavy. Policie to sice vyšetřovala jako krádež, ke které se majitel firmy připletl, v dílně byl nepořádek, na první pohled bylo vidět, že některé věci zmizely, ale soupis se teprve bude dělat. Martina odhadovala, že škoda nebude tak velká, protože všechny drahé materiály ukládali do trezoru. Pachatel musel mít klíče, zámek poškozený nebyl a hlavně bylo zamčeno. I to byl důvod, proč Martina Leoše podezírala. Minulý týden Leošovi upadl batoh, věci se vysypaly a Martina zahlédla část šéfova nového návrhu. To byl další důvod, proč ho podezírala. Na své skicy byl majitel velmi opatrný, ukládal je v začátku práce do uzamykatelného stolu, v dalších rozpracovaných fází do trezoru. Z pohledu policie byla i Martina jednou z podezřelých, protože přibližně v době vraždy se do kanceláře vrátila pro svůj notebook, druhý den chtěla pracovat z domova. Ale všude bylo ticho, zhasnuto, ani ji nenapadlo jít jinam než ke svému stolu. Když si uvědomila, že možná byla na místě s vrahem, udělalo se jí špatně.
Martin čekal na Martinu před domem a přemýšlel, jak z ní vytáhnout všechno co ví. Měl strach, jeho poslední akce nevyšla tak, jak plánoval, nic ten večer nešlo podle plánu. Designér otevíral trezor když začínal pracovat a po dobu práce ho nechával otevřený. Ale Leoš, ta neschopná smažka, přišel pozdě, Martin na něj v prostoru pod schody čekal víc jak hodinu. Bylo vidět, že zase někde přišel k penězům, a tak si dopřál. Když vešli do dílny, trezor byl zavřený, Leoš návrháře chytil pod krkem a chtěl ho donutit, aby trezor opět otevřel, ale protože byl úplně mimo, ten chlap se po něm ohnal a strhl mu masku. Chvíli na něj zíral, ale než stačil něco říct, tak ho Martin praštil takovým ozdobným těžítkem do hlavy. Bohužel moc. Pobrali volně ležící zlato a nějaké šperky, v příruční pokladničce bylo asi dvacet tisíc, ale celkově tahle akce nestála za nic. Najednou se ozvalo odemykání zámku, rychle zhasli a byli zticha. Škvírou mezi dveřmi viděl, že to je Martina. Jeho bývalá spolužačka s přezdívkou „ledová královna“. To že ji vídí, ho překvapilo ještě víc, než že vůbec někdo přišel. Co tady dělá a proč sem jde takhle pozdě? Celý napjatý čekal, jestli odejde, zůstane nebo vejde dovnitř. Stál za dveřmi a byl připravený těžítko použít ještě jednou. Na chodbě se zastavila, chvilku zaváhala, ale pak pokračovala a cestou ke dveřím si prozpěvovala. Po jejím odchodu se Leoš sesypal, zabralo na něj až pár facek, aby vůbec ve spěchu mohli odejít. Těžítko Martin odnesl sebou.
Až zítra Leoše najdou, bude to policie vyšetřovat jako předávkování narkomana, možná úmyslné, možná neúmyslné, také u něj najdou těžítko od krve s Leošovými otisky a ukradené skicy šperků. Nezapomněl tam nechat trochu tisícovek z pokladničky. V krádežích skic ostatně Martin nejede, Martin se specializuje jen na peníze a šperky, skicy Leoš kradl soustavně a prodával jiným, méně nadaným návrhářům. A policie bude mít vyřešené 2 případy najednou. Martina nebude nikdo podezírat, vždyť o něm nikdo neví, v domě u Leoše ho nejspíš taky nikdo neviděl. A i kdyby, měl na hlavě kapucu a sluneční brýle, záda ohnutá a hlavu sklopenou, to ho nikdo nemohl poznat. Budou si myslet, že to byl nějaký Leošův drogový kumpán. Leoše zabít musel, nedal mu jinou šanci. Kdyby na něj policie uhodila, a nechala ho chvíli bez drog, složil by se a všechno jim řekl. On vlastně společnosti pomohl, protože ji zbavil jednoho hajzlíka.
A teď sedí v autě, čeká až Martina přijde a přemýšlí, kolik toho ví…….
Povídka na sobotu – Jak se máš?
-
Trochu jiné desatero :-)
LucieGajdošíková||Vypiš se z toho
Přijetí životních výzev: Krůček po krůčku k osobnímu růstu 1. Život žádný smysl nemá. Nehledej ho. Proč ? Protože...
-
Díky víře v anděly k víře v sebe a k vnitřní síle.
LucieSnopková||Vypiš se z toho
Život není peříčko, někdy člověk prostě potřebuje obejmout a slyšet větu: „To bude dobrý!“ Zvlášť když zrovna prochází nelehkým...
-
3. prosinec a první SMS zpráva
Jaroslava Korpášová||Vypiš se z toho
Skoro se mi tomu nechce ani věřit, ale populární SMSky „slaví“ dnes 28. narozeniny. 3. prosince 1992 odeslal britský...
-
2. říjen – VZPOMÍNÁME – Luděk Kopřiva
Jaroslava Korpášová||Vypiš se z toho
Luděk Kopřiva vlastním jménem Ludvík Kopřiva byl český herec, narodil se v Praze 19. června roku 1924. Po absolutoriu...
-
BYLINKY- HŘEBÍČEK
VENDULAJIRÁSKOVÁ||Vypiš se z toho
Bez hřebíčku si neumím představit Vánoce! Dnes k vám milé ženy přicházím se zajímavou hodně aromatickou bylinkou – Hřebíčkem...
-
16.10.1961 se narodila Veronika Žilková
MarcelaKapounová||Vypiš se z toho
Jedna z nejpopulárnějších českých hereček současnosti, Veronika Žilková, pochází z umělecké rodiny. Jejím otcem byl známý hudební pedagog a...
-
RECENZE KNIHY – Poměnčino dítě
Lenka Hudečková||Vypiš se z toho
Nádhernou knížku – Poměnčino dítě, na kterou jsem byla upozorněna právě zde, na ženách.sro, jsem si půjčila v knihovně...
-
11. únor – Světový den nemocných
Jaroslava Korpášová||Vypiš se z toho
11. únor – den, v němž si církev připomíná zjevení Panny Marie v Lurdech – byl zvolen k oslavě...