Někdy je těžké uvěřit, že Vesmír má pro nás připravené něco mnohem lepšího, než to co právě je.
Lpíme na tom, co je, aniž by nás to dělalo šťastnými. Trápíme se tiše, skrýváme mnohdy své slzy, ale zároveň se bojíme to pustit. Nevěříme, že přijde TO něco; a že TO bude lepší. Nevěříme mnohdy, že si to zasloužíme. Někdy je těžké uvěřit.
Pamatuji si na okamžik před léty, když jsem se také ocitla v situaci, kdy jsem se držela zuby nehty svého trápení. Tehdy se mne jedna kamarádka zeptala: „Evi, víš, proč jsi na světě?“
Když jsem se na ní udiveně a bez odpovědi podívala, odpověděla sama za mne: „Proto abys byla šťastná. Dovol si to Evičko.“
Ukázala mi něco, co jsem pochopila až za nějaký čas. Ano, to je ta důvěra a víra, že si zasloužíme to nejlepší pro nás. Aby se tak stalo, ale musíme pro TO udělat ve svém životě místo a někdy si na TO i trochu počkat.
Ono to čekání tu není proto, že bychom si to něco lepšího či krásného nezasloužili, ale proto, abychom si toho štěstí všimli a pustili ho do svého života. Mnohdy díky obavám a strachu to své štěstí ani nevidíme.
Ono někdy není lehké věřit, ale přesto to zkuste – „Proč jsem na světě? Proto abych byla šťastná.“
(50+ není žádný věk)
