Zase tři týdny pryč?! Není možná! Nevím, jak vám, ale já mám pocit, že mi ten čas někdo neustále krade!
Dobře, asi to bude neúprosný a nezastavitelný… Ale opravdu je to chvílema děsivý!
Minule jsem psala o tom, že až mě příště něco překvapí, bude to vždy příjemně. No a…můžete hádat.
Pán z mého prvního castingu, o kterém jsem vám psala, se ozval. Takže, vraťme se opět zpátky…
Je sobota dopoledne. Právě jsem s maminkou v obchodě, nakupujeme věci na návštěvu k sestře. Tolik se za ní těším. Mezi křičícími dětmi kolem, hlukem z obchodu a vyhýbání se s vozíkem, uslyším svůj mobil. Zvedám ho, mezitím si stačím všimnout jména, které mi říká, že by to mohla být pozitivní zpráva.
A ona je!
No a co, že to není větší role než na komparz? Á, bože! Vždyť to je i tak úžasný!
,,Bude vás tam asi patnáct.”
Patnáct? Ach! Z mého pořadového čísla 90 se přece jen něco vyklubalo!
Skáču a nikdo z procházejících nechápe, co mě to v této době koronavirové popadlo. Radost? Teď? Zbláznila se ta holka?
A tak si přijdu den co den. Protože radost mám. Každý den. Ze všeho.
Miluju tmu.
Vycházející slunce a odlesky jeho paprsků.
Harmonii.
Koloběh života.
O téměř 14 dní později nastal den D. Štěstí mě provázelo při samotném příchodu. Jak jinak vysvětlit to, že vím, kam si sednout? Jak jinak můžu brát to, že kamkoliv přijdu (klepu o dřevo), potkám lidi, se kterými si rozumím, máme krásně strávený čas a ještě se u toho nasmějeme (například scénkami z Televarieté, Možná přijde i kouzelník atd.)?
Co víc říct, než že děkuju! Za zkušenost, zimu, Vánoce, stánky, šály, rukavice a sníh.
K dovršení snu si přeji jen tolik, aby ti, co mají, zůstávali.
A taky vědomí, že chci. Že to potřebuju. Chvíli být lesní vílou, pannou milujícího svého netvora, gladiátorem, elfí princeznou, nejvěrnějším přítelem, nevěrnou proutnicí, zamilovanou Julií, nešťastnou Taťánou, ledabylou a drzou holkou z nové filmové éry.
Ale co nejvíc…chci zářit. Ze srdce.
PS: Jediné, co mi vrtá hlavou…kdy se splní můj sen o mém cestovatelském Norsku, Francii, Itálii, Africe a vůbec o celém světě?
Kdy mě k sobě pustíš?
