Jak jednoduché. A jak jsme dneska všichni vycvičení v tom dělat věci, které často až bytostně nechceme a příčí se nám… no a pak se divíme depresím, úzkostem a syndromům vyhoření. Ale když to vezmeme i z menšího měřítka, tak třeba takové cvičení nebo kurz angličtiny nebo cokoliv, co jste načali a už nedokončili. Kde jsou novoroční předsevzetí? Jo, jasně, tak nějaký ten dril to chce, ale skutečnost zůstává vždy taková, že co skutečně dělat nechcete celou bytostí, to prostě půjde ztuha, s bolestí, s únavou, bez radosti a stejně s tím časem seknete…Možná je načase si urovnat v hlavě priority. Měla jsem to takhle s cvičením, kolilkrát já začala a vydržela, ani nebudu psát jak dlouho, protože to je čirá ostuda! Ale až ve chvíli, kdy jsem to skutečně chtěla, jsem vydržela, vydržela jsem prvotní krize a ve chvíli, kdy už to všechno neslo své ovoce, chytla jsem se těch výsledků, které jsem už nechtěla za žádnou cenu ztratit. Nejsem žádná fitness modelka, ale ve chvíli, kdy jsem pochopila, že pravidelný pohyb má vliv nejen na tělo, ale i na duši a výkonnost a že tyhle výhody jsou opravdu k nezaplacení a jinými způsoby se k nim nedopracujete, stalo se to, že jsem vydržela. Roli možná hraje i to, že na změnu musíme být připraveni, zbavit se strachu z ní a za úvahu stojí i to, jestli lpění na starém není nějakým druhem obsendantní poruchy, která nám vyrovnává stresové situace. Protože velmi často právě to je příčinou, která nás drží v domnělé konfortní zóně, i když to bolí, ale znám to, představa nových věcí působí ještě větší stres než představa, že zůstávám v tom bolestivém a nepohodlném nyní.
James Gordon jednou řekl, že „Není to tak, že by někdo měl silnou vůli a někdo jiný ne. Jde o to, že někdo je ochotný se změnit a někdo ne.“ A o tom to je. Vůli máme každý stejnou, ale dokud není motivace pohodlnější než starý onošený kabát, nic se nestane.
