Včera letěl vzduchem první bílý vlas.
Zazvonil,
když zvolna k zemi padala slova,
hrubá, nepokorná slova
v hrdle uvázla mi jako rybí kost.
Mé léto,
ty už také šedivíš?
Je tomu tak
a podzim přijde zítra.
Zas celé stromy budou odlétat,
zas ptát se budem,
kam a komu vstříc.
A ticho, chudé jako polní myš,
tu a tam za zády nám pískne.
Mé léto,
ty už také šedivíš?
…pod stromy v sadech chladno bývá z rána a o polednách někdy zahlédneme tmu odcházet k řece rudnou jeřabiny a země nepatří už zase nikomu… Jan Skácel
Babího léta dlouhá nit
bílá a za časného rána
z obruby léta odpáraná
nutí nás přemýšlet a snít
Ve chvíli žluté jako dým
kdy léto naposledy klame
do jehel ticho navlékáme
do jehel s ouškem zlomeným
a o polednách někdy zahlédneme tmu
odcházet k řece rudnou jeřabiny
a země nepatří už zase nikomu…
Jan Skácel
Více zde: https://marabloguje.webnode.cz/news/stopadesata-basen-o-podzimu-aneb-nedelni-chvilka-poezie/
a o polednách někdy zahlédneme tmu
odcházet k řece rudnou jeřabiny
a země nepatří už zase nikomu…
Jan Skácel
Více zde: https://marabloguje.webnode.cz/news/stopadesata-basen-o-podzimu-aneb-nedelni-chvilka-poezie/
