Jsi maková! Tvarohová! Povidlová! A já radši kokosovou!
Zadívám se do očí a řeknu si: děkuji.
Když mě někdo urazí, je to o něm. Netoužím po tom, aby mě NĚKDO přijímal. Aby mě KAŽDÝ přijímal.
Právě s jednou kamarádkou jsme si nedávno říkaly, jak jsme šťastné, že právě spolu můžeme být samy sebou.
A to je ono! Být mezi těmi, kdo nás mají rádi přesně takové, jací jsme. Nemusíme se měnit, přetvařovat. Jako mezi lidmi, kteří nejsou schopni pochopit jiné jednání než to svoje. A v horších případech odsuzují, aniž by si vyslechli podrobnosti druhé strany, na které se občas stačí jen zeptat…
Nechtěla jsem tomu věřit, ale samotnou mě zarazilo, kolik takových lidí mezi námi je.
Proč je tak málo diskuze, vzájemné komunikace?
Na to odpověď nemám… Snad je to o snaze a vzájemné empatii… A možná taky úplně o něčem jiným… Nicměně!
Nestydím se za to a směle vytrubuju do světa, že hraju v seriálu!
Ok… Odložme ten červený koberec ještě na chvíli stranou, vypněte ty fotoaparáty, stáhněte světla, sjeďte z nebeských výšin trochu níž…
Jedná se o komparzní roli, ale pravidelně se objevující a (snad) viditelnou! Jsem tam, a omylem jsem dostala své jméno, a já…já…já existuju!!!
Jen si povídej, můj vnitřní, občas pochybovačný, světe, co chceš. Jasně, nejsem herečka, protože jasně…nevystudovala jsem to, ale víš co? Prdím ti na to!
Pořád se tak snažím, už několik let si jdu za tím, co chci, a když přijde příležitost, odmítám ji kvůli životním jistotám pustit. Protože jistoty mě nenaplní… Jistoty mi dávají pocit vděčnosti. Ale doopravdy mě naplní až pocit, kdy si řeknu:
Tak jo, zkusila jsem všechno, co jsem mohla. A ten život jsem fakt prožila!
Jsem to já a o tom to celý je. Můj život. Můj příběh.
A tak se jen nechávám unášet tím, co je, co bude, a těším se…i přes občasné mráčky…stále…
Dívejte se!
#sestrickymodrykodu
PS: Jestli tam budu vidět, poznáte mě? 😉
