Čas od času mají muži tendence chopit se domácích prací. Dokud jen leželi na gauči, tak to ještě šlo, ale jakmile dostali vnuknutí, že vy to děláte špatně, oni lépe, je zle.
„Budu prát,“ oznámí mi muž, „na třicet, takže pokud chceš, něco si tam hoď.“ Lákavá nabídka. Takže házím do pračky kusy oblečení s tím, že nemusím řešit prášek, nemusím si dělat starosti s tím, jestli je pračka tak akorát plná a možná to můj starostivý manžel i pověsí.
Házím tam věci i odpoledne i večer, pračka se plní. Ráno se vzbudím zvědavá, zdali je už mé prádlo čisté. Není, pračka stále nezapnutá. I následující večer se nic neděje, a tak čekám do dalšího dne a večera, kdy muž leží na gauči a už se ptám, zdali bude tu pračku zapínat. Odpověď je více než výmluvná: „teď mě nestresuj, dívám se na televizi.“ Chvíli přemýšlím, jak si jeho odezvu mám přeložit. Nevzdávám se. „Já ji klidně zapnu, ale jestli si tam nechceš něco hodit?“
„Zapni to,“ mění názor můj muž, „já si to tam hodím jindy. Ty bys mě jen stresovala.“
V deset večer věším prádlo a přemýšlím o tom, s čím mi můj muž pomůže příště.
A stane se. Jde nakoupit. S velkou slávou a malou taštičkou. Říkám si, že je asi kouzelník, že se mu podaří rodinný nákup vtěsnat do tak malého prostoru. Ale jo, povedlo se. Pět rohlíků, jeden sýr a dvě rajčata. Dme se pýchou, jak byl na nákupu, a zatímco já následující dny tahám pět tašek a šestou v zubech, on nepřestává na sebe lpět chválu, jaký je úžasný manžel.
A pak je ještě jedna věc: manžel se drží hesla, že každý si musí po sobě poklízet. Výchovné, že? Takže když v sobotu ráno vstanu, uklidím, vytřu, vyperu, běžím na nákup, uvařím, naservíruji, po obědě si můj muž odnese talíř do dřezu s komentářem „maminka (tedy já, máme malé dítě, takže se oslovujeme romanticky „maminka“ a „tatínek“) po sobě zase neuklidila talíř. Ať žijí čeští muži.
