Na lavečce v parku, část prvá

Posledních deset let se život Teddyho Ordera odehrával v neměnném, pravidelném režimu. Jeho dny byly tak stejné, až nebylo možné jeden od druhého odlišit, a naopak bylo nesmírně snadné jeden za druhý zaměnit. Veškeré denní úkony se odehrávaly v přesně určeném pořádku i čase a Teddy Order nikdy, skutečně nikdy nic nezměnil, nikdy například nejdříve neposnídal a až poté si nevyčistil zuby, vždy se nejprve zbavil nepříjemného pocitu v ústech (zuby si čistíval přesně deset minut) a pak se vrhl do snídaně (u ní strávil čtvrt hodiny). Teddy Order nikdy po žádné změně nezatoužil, jakékoli změny považoval za zbytečné, považoval je za něco, co do veškerého fungujícího a probíhajícího dění přinese pouze zbytečný chaos a zmatek.

Jedno z pravidel, které úzkostlivě dodržoval, bylo, že každé odpoledne vycházel ze svého třípokojového bytu přesně ve dvě hodiny, v pravé ruce si nesl jedno jablko (vždy zelené) zabalené do ubrousku, které si toho rána koupil a precizně vyleštil, pod levou rukou držel čerstvé noviny složené na polovinu a volným tempem a při letmém pohledu na hodinky, aby si zkontroloval, zda udržuje obvyklou rychlost, odcházel do nedalekého parku. Vždy mířil k jedné z laveček, na níž sedával jen a jen on. Stála trochu stranou všech ostatních, krčila se za záhybem zatáčky a velkým širokým keřem, křehkým jako cukrová vata. Její odlehlost Teddymu Orderovi vyhovovala. Na takovém místě nejméně hrozilo, že by se kdokoli posadil na vedlejší lavečku (ta nejbližší stála hodně daleko za keřem) a měl chuť si s ním povídat (Teddy Order nikdy, opravdu nikdy neměl chuť si s kýmkoli povídat). Zde se posadil na pravý okraj, vedle sebe rozložil ubrousek, na něj posadil jablko, rozbalil noviny a začetl se do sportovní rubriky, tu čítával pokaždé jako první a tento zvyk neporušoval. Netřeba dodávat, že nikdy. (Avšak toto uspořádání se týkalo pouze jarních a letních odpolední, kdy světlá obloha a vysoká temperatura lákají lidi ven; podzim a zima Teddymu Orderovi kvůli nepřízni počasí tento rituál neumožňovaly, a proto tyto měsíce neměl rád, rozbíjely jeho stanovený harmonogram a nutily ho k jiné činnosti, na niž si musel z počátku podzimu zvykat; nezřídka se stávalo, že se náležitě ustrojil, vzal si noviny a jablko a na prahu bytu si uvědomil, že je podzim či zima a on přece v tuhle dobu namísto procházky vysedává u krbu; než se stačil plně přizpůsobit, což byla jeho nejméně oblíbená činnost, připlížilo se opět jaro.)

Když jedno jarní odpoledne Teddy Order v relativním poklidu kráčel parkem a byl skoro u cíle, čekalo ho nečekané a nepříjemné překvapení, až ztuhl na místě.

„Co tady děláte?“ zahučel nepříjemně na dívku sedící na jeho lavečce, a dokonce na jeho místě, na pravé straně.

Mladá, snad třicetiletá dívka, která ale možná byla ještě mladší, než na kolik vypadala, oblečená v zelených šatech s volánky, obutá do zelených bot s lehce okopanou špičkou
a nepohodlným vysokým podpatkem a s červenou stuhou vetknutou v hnědých kudrnatých vlasech k němu nechápavě vzhlédla.

„Sedím?“ Znělo to spíš jako otázka, nikoli jako oznámení, jako kdyby i ona uvažovala, co přesně dělá.

„A proč?“ vyhrkl Teddy Order.

Dívka vykulila oči. „Prosím?“

„Proč tady sedíte?“

„Já vám nerozumím,“ zavrtěla hlavou.

„Ta otázka je jednoduchá, takže jestli jí nerozumíte, je to s vámi hodně špatné.“

„Protože chci sedět.“ Opět to znělo spíš jako otázka.

„Tak si jděte sednout někam jinam. Tohle je moje lavečka a moje místo. Sbohem.“

Teddy Order považoval věc za vyřízenou, ale dívka se ani nehnula.

„Máte něco se sluchem?“ zeptal se, když se stále nezvedala, a záměrně ztišil hlas.

„Ne,“ znovu zavrtěla hlavou a jeden zkroucený pramínek se jí uvolnil z ledabylého účesu, který nepůsobil jako záměrně vytvarovaný účes, nýbrž jako náhoda, a přelil se přes červenou stuhu.

„Tak proč tu ještě sedíte, když jsem vám řekl, že máte jít jinam?“ hleděl na dívku dosti nevraživě, ale zatím to nevypadalo, že by na ni jeho děsivý pohled účinkoval.

„Protože mi nebudete říkat, kde můžu a nemůžu sedět!“ obořila se na Teddy Ordera dívka a její hlas nabral jistou podrážděnost, i když jí bylo zatěžko obořit se na muže, který by mohl být jejím dědečkem. S někým mladším by se jí hádalo mnohem lépe.

„Tak naposledy, mladá dámo. Jděte si sednout jinam. Je tady spousta jiných laveček, na kterých můžete sedět.“

„A proč si na některou z nich nesednete vy, když je tady ta obsazená?“ opáčila klidně.

„Protože tady sedávám vždy já! Každý den, vždy na této lavečce a na této straně, na které sedíte vy,“ ukázal na dívku prstem a kvůli tomuto pohybu si musel přendat jablko z pravé ruky do levé. „Znemožňujete mi řídit se pravidly!“

„Jakými pravidly?“ dívka nakrabatila čelo a zmateně na Teddyho Ordera zírala.

„Mými pravidly!“ zahučel Teddy Order. Pohlédl na hodinky a při zjištění, kolik je hodin, se zamračil. Už deset minut měl sedět na lavečce, mít přečtenou první část sportovní rubriky a prvně kousnout do jablka.

„Tak co bude?!“ Trpělivost Teddyho Ordera, jíž nikdy neměl na rozdávání, ba naopak by potřeboval, aby mu ji někdo daroval v hodně velkém množství, začínala vyprchávat.

„Nic,“ odvětila prostě dívka a pokrčila rameny. „Lavečka je dost dlouhá pro nás oba. Nebudu vás nijak rušit.“ Dívka se posunula, aby udělala Teddymu místo.

„Budete mě rušit už jenom tím, že vedle mě budete sedět. Ani nevíte, jak je přítomnost jiného člověka rušivá!“ zaburácel Teddy Order.

„Jak něco takového můžete říct?“ zeptala se dívka, poprvé vyhlížela zděšeně.

„Protože je to pravda.“

„Dobřéé,“ dívka protáhla poslední slabiku a zhluboka se nadechla. Plácla se do stehen a kvapně se zvedla, „dosáhl jste svého. Odcházím. Spokojen?“

„Bylo jasné, že to tak dopadne,“ odtušil Teddy Order. „Mohla jste to ale udělat mnohem dřív a ušetřila byste mně i sobě spoustu drahocenného času!“

Dívka už už otevírala pusu, aby něco pronesla, ale nakonec si to rozmyslela a neřekla nic. Navzdory svému nepraktickému obutí odkráčela velmi rychle.

Teddy Order se konečně posadil na pravý okraj lavečky, vedle sebe položil ubrousek, na něj postavil jablko, roztáhl noviny a začetl se do prvního článku sportovní rubriky.

Pokračování příště…

AKM

Autorka: Aneta Kollerová Mašková

Foto: Aneta Kollerová Mašková