Jaroslav Hašek často psával po hospodách. V jeden okamžik byl zahalený do mlhavých oblaků fantazie a soustředěně diktoval vlastní příběh svému zapisovateli. V okamžik druhý svoje myšlenky náhle utnul, odřízl se od příběhu, vynořil se z oněch fantazijních oblaků, co hrají všemi odstíny, vstal od stolu a pustil se do konverzace nesouvisející s jeho psaním. Později usedl zpátky ke stolu, oděl se zpátky do mraků a v diktování pokračoval přesně tam, kde skončil, jako by nedošlo k přerušení.
Terry Pratchett byl pilný spisovatel. Kdyby nebyl pilný spisovatel, nenapsal by tolik knih. Psal prý neustále. Dokonce i v pauze během konference, na které byl uveden jeden z jeho románů. Zkrátka si na klín posadil laptop a psal.
Jo Nesbo – pokud se pamatuji dobře – v jednom rozhovoru uvedl, že rád píše na letišti. Možná žertoval. Možná mluvil vážně.
Ponořit se do hlubin psaní (nebo obecně tvoření) a nenechat okolní svět, jeho šumy a hlasy, co vtékají do uší, jeho barvy, co odlákávají oči od řádků, a vůně, co mění atmosféru, aby nás vytrhoval, vyžaduje velké soustředění, vyžaduje to ponor do hloubky, kde kraluje ticho a tma, aby mohla mysl plout na vlnách psaní. Kde není místo pro bušící realitu, která rušivě bliká jako neonový nápis a řve jako bouře.
Roky jsem psávala doma u konferenčního stolku. Sedávala jsem na zemi, v pohodlné pozici, zády opřená o sedačku, ruce položené na stole, aby nebyly unavené. Klapot laptopu podbarvovala instrumentální nebo filmová hudba nebo písně, jejichž slova neodháněla ta moje. Někdy mě doprovázelo i jemné šumění ticha, jako když se vlny moře hýbou pod oblohou. Podle nálady, co mi diktovala tempo i myšlenky, co určovala, kolik a co napíšu. Která diktovala, jak ten psací den bude probíhat. Psávala jsem bez přítomnosti dalšího člověka, psávala jsem za zavřenými dveřmi, kde jsem tvořila jiný, snad lepší svět.
Psávala jsem v domácím, útulném prostředí, kde jsem to znala a kde jsem se cítila dobře, kde jsem se cítila na svém, tudíž správném místě.
Nyní píšu v odlišném prostředí, na místě, které je přechodné. Nemám vlastní stůl ani ten malý konferenční stolek, natož vlastní pokoj. Nemám žádný, byť sebemenší, kout, kde bych se družila s fantazií. Nemám dveře, které bych zabouchla před světem.
Jane Austenová by o tom mohla vyprávět…
Obtékají mě cizí pachy a vůně.
Ticho je vzácnost. Asi jako kapka vody, která se vsákne do písku.
Ticho je momentálně nedostatková komodita.
Nemám nic z toho, co jsem mívala dřív.
A tak se učím psát v prozatímních podmínkách.
Učím se psát, když ve druhém pokoji křičí televize.
Učím se psát, když ve vedlejším pokoji mluví hlasy.
Učím se psát, když vedle mě někdo debatuje.
Učím se psát v minutových pauzách.
Učím se psát, když mě únava dávno ponouká ke spánku.
Zkrátka se učím psát mimo svůj obvyklý, navyklý komfort.
Ale ten vlastní velký stůl si jednou pořídím…
AKM
Foto: Pixabay
Hezky sepsané, jsou věci a činnosti, u kterých mi určitá míra hluku nevadí, ale když se doopravdy potřebuji soustředit, tak jedině v tichu.
tak tak, záleží na tom, co potřebuješ udělat…
Ano, zrovna na nějakou kreativní činnost, např. to psaní, je ticho a klid ideální. Je potřeba soustředění. Ale každý to má opravdu jinak. A já teď taky. 😀 Nicméně jsem si právě v jednu chvíli pomyslela, že se zkrátka trochu přeučím a že to vezmu jako výzvu. Ovšem kdyby mi někdo mluvil hned vedle ramene, někde nad hlavou, tak to ne, to by nešlo. 😀
Anetko, tak to jsi dobrá, já většinou potřebuji klid a ticho, i když mám k práci puštěné potichu rádio nebo nějakou muziku z PC. Ale když tvořím, odháním manžela, který je hodně upovídaný, zavírám balkonové dveře, neboť kousek pod okny je dětské hřiště, kde stále pinká nějaký míč nebo se děti překřikují. Z druhé strany máme pod okny pískoviště pro mrňata, a pokud jich je tam více než jedno, tak to je taky halas.
Naštěstí mám svůj psací koutek, kde trávím mnoho času z každého dne.
Moc krásně jsi to napsala… přeji hezký zbytek dne…
Leni, moc ti děkuji! 🙂 Ano, to ticho a vlastní kout je nejlepší. Ovšem teď se právě učím psát i v jiných podmínkách. Např. otevřené okno a hluk z ulice, to mi nevadí, to mi nevadilo nikdy, to jsem se během let naučila filtrovat. Někdy se soustředím tak, že vlastně nic neslyším. Hudbu si pouštím pravidelně, ale takovou, která mě neruší, nýbrž je povzbuzující. Spíš jsem si musela zvyknout, že mám někoho poblíž. To byl nezvyk. Ale teď mě nesmírně těší, že sedím za stolem a hned vedle sebe mám manžela. 🙂 Leni, tobě taky krásný den! Je pátek! Jupííí!!! 😀
Hodně štěstí, já to tak měla s učením. Musela jsem se učit zavřená, za stolem se židlí, postupně jsem se učila chodit po pokoji a vnímat okolní svět a stále více jsem se musela učit, že nebudu večně mít tuto možnost a nebudu sama, takže se naučit přidávat kolem sebe hlasy, lidi, hudbu. Nakonec jsem zjistila, že to má své výhody a jde to lépe.
Držím Vám palce.
Děkuji Vám! 🙂 U učení jsem to měla podobné. Musela jsem se zavřít a být sama, ale klidně jsem u toho poslouchala hudbu, takovou, která mě povzbuzovala. To leckdy pomáhalo. Ale například zvyk zajít si např. do parku, tam si roztáhnout deku a učit se… No… Ve filmech to vypadá dobře. 😀 Nicméně každý si musí najít to své pohodlí. Případně, pokud to jinak nejde, učit se i jinak učit… 🙂