Tuto prvotinu karvinské rodačky jsem přečetla během pár dní. V podstatě jsem četla kdykoli, když byl chvíli čas. Tak krásně je kniha napsaná.
Románová kronika ztraceného města, léta 1894 -1921.
Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.
Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat.
Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne.
Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.
Máme rok 2020 a v učebnicích dějepisu se stále žáci neučí všechny etapy dějin, tak jak se vážně staly. Když budeme měnit historii, změníme tím i naši budoucnost. Autenticita knížky je dána podrobnou přípravou a studiem informací o kterých autorka píše v doslovu. Jde o její prvotinu a já už se moc těším na další.
Paní Lednickou teď řadím v propracovanosti románu vedle paní Mornštajnové. Nějak tak si představuji, že by i měla vypadat „povinná“ školní četba současnosti.
