Po práci (na plný úvazek) se vždy těším… na práci.
Na práci, která mou tvář vyhladí spokojeností, rtům dopřeje úsměv a do těla vlije novou energii.
Na práci, do níž se nemusím nutit, naopak se do ní hrnu.
Na práci, pro kterou nepotřebuju sbírat motivaci, protože ona sama je mou motivací.
Na práci, při níž nekoukám, jak se hýbe čas, a přitom právě při ní mi letí rychle, tak rychle, že si to nepřeju.
Na práci, kdy můžu nechat pracovat fantazii, vytvářet vlastní světy slovy (když píšu) a barvami (když maluju) a řídit se vlastními pravidly.
Na práci, o níž možná mluvím jako o práci, a přitom to není práce. Je to radost. Je to výzva. Je to můj smysl. Je to útulno. Je to domov.
Jsem to já.
Ale někdy je před spuštěním kreativní činnosti potřeba trochu technikálií, trochu přípravy. A tak jsem se za volného odpoledne, kdy se na jedné straně nebe zbarvilo do inkoustu a na druhé do blankytného moře, pustila do výroby podkladové desky pro focení mých obrazů. Těch budoucích, co teprve namaluji, i těch, co jsem již namalovala.
Přesně podle hesla „Co není k dostání, to se vyrobí“ jsem na internetu objevila skvělý návod, jak si pomoci právě tehdy, když potřebujete desku pro fotografování, a jako zastávku si určila hobbymarket. Některé ženy rády brouzdají mezi regály s oblečením nebo kabelkami. Já si užívala hledání správného tmelu a barev a laku a špachtlí a štětců.
Kde mají kulatý štětec? Nikde nevidím ten, který bych měla použít.
Mám koupit tu největší špachtli, nebo spíš menší? A bude mi stačit jedna?
Nemůžu najít tmel… A, už ho mám!
Poté, co jsem si poctivě odškrtala všechny položky, potřebné pomůcky zaplatila a odvezla, zbývalo vyčkat, až bude čas na jejich použití.
Na koberci jsem si roztáhla noviny (i když jsem schopná dosáhnout toho, aby tmel ukápl přesně tam, kde do široka rozložené noviny končí), na ně umístila desku, očistila ji od prachu, počkala, až zaschne, a po částech nanášela tmel. Neměla jsem zapatlanou ani polovinu desky, když mi bylo jasné, že malý kelímek, o němž jsem se domnívala, že mi bude stačit, stačit nebude.
Naštěstí mám toho nejvíce pečujícího manžela na světě.
„Sjedu ti pro něj. Kolik ho ještě budeš potřebovat?“
Ani ne za hodinu jsem mohla v nanášení tmelu pokračovat. Krouživými pohyby jsem se snažila dosáhnout určité struktury, aby výsledek nebyl zcela hladký. Nyní čekám, až se tmel uchytí a zaschne. Poté ho ještě vylepším bílou a šedivou barvou a zbarvím do odstínu, který mému oku, a hlavně fotoaparátu, přijde nejsympatičtější. Nakonec všechno zalakuju.
A bude hotovo.
Tedy první část.
Potom totiž přijde na řadu fáze číslo dvě. Kreativnější a zábavnější, kdy se vedle rukou bude moct zapojit i představivost a nápady a hravost.
Na řadu přijde aranžování obrazů, jejich natáčení, posunování, výběr a přidávání nebo odebírání doplňků a focení. Tedy další „práce“.
Po práci se vždy těším na práci.
AKM
Foto: Aneta Kollerová Mašková
Obdivuji Vaší kreativitu, mě výtvarno minulo hodně velkým obloukem. Je fajn, že máte pro své koníčky podporu v rodině, to je to nejlepší, co Vás mohlo potkat a já si ráda počkám na výsledek, snad se podělíte.
Paní Jarko, děkuji Vám za Vaše slova. 🙂 K malování jsem se vrátila po letech. Chystám se o tom taktéž napsat. S tou rodinnou podporou je to složitější. Ale můj manžel je můj největší podporovatel! 🙂 A ano, chystám se podělit. Desku ještě musím zalakovat a pak svoje obrazy, které jsem zatím namalovala, odfotit.
Už se nemůžu dočkat, no já u výtvarna skončila ve fázi “zajíc za pařezem” 🙂
S tím zajícem jste mě rozesmála. 😀 Zatím těch obrazů moc nemám, jelikož není vhodný prostor, kde je malovat (a ani moc času). Jeden mám proto rozmalovaný už od léta! Hrůza! Naposledy jsem malovala, jak jsem psala Leničce výše, o Vánocích, kdy jsem obrazy darovala pod stromeček. Ale ty byly malinké. Takže teď nažhavím foťák a pak budu prezentovat. 🙂
Anetko, máš krásné koníčky, jak psaní, tak i malování a vytváření….Já kromě čtení také ráda háčkuji, ale až poslední asi 4 roky…a ráda houbařím…Mimoto s manželem máme společný zájem, a tím je cestování…. ♥
Leni, děkuji ti! 🙂 Nesmírně mě psaní a malování naplňuje. Čtení je taky krásné, stále mám něco rozečteného. Háčkování jsem možná kdysi zkoušela, ale už je to nesmírně dlouho, ještě jako dítě. A taky pletení. Houbaření je taky super, když si pak člověk může to, co nasbíral, i zpracovat. A navíc jak u háčkování, tak u houbaření je fajn, že vedle sebe můžeme mít i své drahé polovičky. 🙂 Stejně jako v případě cestování.
Máš pravdu Anetko. Co se týká háčkování, to mě jako mladou nebavilo, hodně jsem tenkrát vyšívala obrázky a pletla. A někdy v květnu 2019 jsem začala háčkovat a moc mě to chytilo… Začínala jsem s medvídky, pak deky, kabelky, tašky, různé košíky, šátky, šály, čepice…andílky…
A pak to můžeš darovat své rodině nebo blízkým jako krásný dárek. 🙂 A je to originální! Taky jsem takto o posledních Vánocích malovala tři obrazy, které jsem darovala pod stromeček. Jen jsem dotyčné požádala o oblíbené barvy a ty jsem potom použila při malbě.
Je krásné mít takovou podporu a rozvíjet si svoje sny, milovat svou práci, jen tak dále 🙂
Ano, můj manžel je moje největší podpora! 🙂 A rozvíjení snů považuji za důležité, to, že o nich člověk jen nesní, ale i je realizuje. 🙂
Tak je to správně Anetko, tak to má být.. své sny si máme plnit, pak je krásný i život 🙂 ♥
Ano, Leni, přesně tak! 🙂
Souhlasím, přeji Vám to a držím palce…
Moc Vám děkuji, paní Nelo! 🙂