Ani drobek, část čtvrtá, závěrečná

Jen co skončil krátký oběd, a ještě kratší svačina a dům Bakerových se vyprázdnil rychleji, než by pana Bakera či jeho manželku ráno napadlo („Musím přiznat, pane Bakere, že jsem od vás očekával něco mnohem lepšího,“ reptal při odchodu pan Goodham, jehož žaludek se hlasitě dožadoval jídla, a nebezpečně kroutil hlavou. „Obávám se, že vaše kariéra v parlamentu skončila ještě dřív, než stačila začít,“ vynášel smrtelný rozsudek, když se soukal do kabátu, a bylo jasné, že pan Baker otevřel lahve toho nejlepšího, co jeho vinný sklep nabízel, zbytečně), odebrali se manželé do svých pokojů, kde hodlali bručet a truchlit každý po svém. Pan Baker zalezl do své pracovny, kam si opět pozval mladou slečnu Brownovou, aby si podruhé v jeden den vyslechl, jaké pokroky dělá Freddie, a tudíž bylo nepravděpodobné, že by se ho špatná nálada držela déle jak pět minut. To se nedalo prohlásit o paní Bakerové, která, jako obvykle, ležela v posteli ve své ložnici (což činila nejraději) a bez přestávky naříkala (to byla její druhá nejoblíbenější činnost, ale to je již jasné) nad tím, jak je k ní svět nespravedlivý a krutý. Tentokrát u toho však byla přítomna její komorná, jež se za dobu, co u paní Bakerové pracovala, naučila několik druhů litujících výrazů, které postupně pilovala k dokonalosti a jimiž svou paní k její potěše zahrnovala, a tak toho hodlala paní Bakerová využít a svou špatnou náladu si ponechat po většinu večera.

Jediný, kdo byl v dobré rozmaru, byl Freddie.

Večer, když se dům ukládal k spánku a všichni dospělí setrvávali ve společnosti svých starostí, ať už skutečných či maskovaných, vyklouzl ze svého pokoje, přestože se nemusel obávat, že by ho někdo zahnal nazpět, a zamířil do kuchyně.

Ta byla opuštěná a zalitá tmou. Všechno v ní bylo precizně uklizené, jelikož Fanny s Holly navzdory vyhazovu byly poctivé pracantky, a tedy všechno před svým odchodem daly do pořádku, své povinnosti si splnily a mohly místo, kde s paní Cooperingovou prožily poklidných a užitečných pět měsíců, opustit bez výčitek, že by něco zanedbaly.

Freddie přistoupil ke stolu, na kterém byl talíř zakrytý ubrouskem. Odhrnul ho a objevil pod ním zbylé dva koláče, které služebnictvo nesnědlo. Natáhl k nim ruce, pak si to ale rozmyslel a přesunul svou ruku k míse naplněné sušenkami, na něž se odpoledne už nedostalo, poněvadž hosté po ochutnání kakaového dortu, jemuž daly navzdory nechutnému obědu šanci, již odmítli pozřít, byť jen sousto, čehokoli, co doputovalo z kuchyně manželů Bakerových.

Freddie v míse zalovil rukou a vylovil dvě sušenky. Jednu žmoulal v ruce a druhou si celou nacpal do pusy, až mu v koutcích úst zůstaly drobky a pusu měl tak plnou, že měl co dělat, aby sousto požvýkal. U toho si představoval, jak si matka zítra, až se posadí u krbu v salonku a bude se prolévat čajem, poničí své nové šaty, které si nechala u švadleny ušít a za které pan Baker dosud (pro jistotu) neviděl účet.

Najednou se začal cítit podivně, jako by se mu po těle rozlévala křeč, putovala mu od nohou až k hlavě, pomalu protékala každičkou částí jeho těla a ochromovala ho, takže se nemohl pohnout. Sušenka mu vypadla z ruky na zem a rozlomila se. Freddie zalapal po dechu a dusil se, jak mu znecitlivěla ústa, plná sušenkové hroudy. Pokusil se sousto vyplivnout, něco říct, zakřičet, ale žádný zvuk z něj nevyšel. Prsty na nohou i na rukou se mu nevzhledně zkroutily. A pak jako by se začal scvrkávat, jako se scvrkává starý člověk. Kůže se mu po celém těle krabatila a vysychala. Prudká bolest, jež mu vystřelila odkudsi ze žaludku, ho ohnula v zádech a Freddie se začal ještě víc a víc smršťovat.

Na podlahu dopadla druhá sušenka.

Z dálky zazněly kroky. A spolu s nimi i ťapkání psích tlapek. V kuchyni se rozsvítilo.

„Co ty, Brethe, chceš se taky napít?“ ptala se psa paní Cooperingová, jež si přišla nalít vodu. Ohlédla se za psem, jemuž neunikla jedna rozlomená sušenka a jedna, mnohem větší, vyzývavě se povalující před jeho čumákem. Přikradl se k nim a očichal je.

„Á ne, ty nemáš žízeň, ale hlad, co? Fanny s Holly je asi přehlédly. Dobře pro tebe,“ usmála se paní Cooperingová a sledovala Bretha, jak se láduje nejprve jednou a potom i druhou sušenkou.

Vypila celou sklenici, opláchla ji a odložila.

„Už jsi dožvýkal? Tak pojď, kamaráde, tady už nic k jídlu není.“

Konec

AKM