Dívka, která dnes proti mně usedla, hovoří plynně anglicky i česky, ani jeden z těchto jazyků však není jejím rodným. Má dvě občanství a rozhodla se žít v cizí zemi. Jaká byla její cesta k občanství ČR? A kým se vlastně dnes cítí Natálie být?

Ahoj Naty, odkud pocházíš?

Pocházím z Ruska, narodila jsem se ve velkoměstě Jekatěrinburg, které mívalo kolem 1 300 000 obyvatel. Dnes to bude asi podobné.

Do Čech jsi přijela jako studentka, jak se to stalo?

Hodně lidí by asi řeklo, že to byla náhoda. Já na náhody moc nevěřím, spíš si myslím, že co se má stát, stane se.

Kamarádka na VŠ za mnou jednoho dne přišla s tím, že by se jí líbilo studium v zahraničí, konkrétně studijní program v ČR. I proto, že při volbě země přemýšlíš nad tím, zda budeš rozumět svým vyučujícím a dokážeš vstřebat informace v cizím jazyce. Protože při studiu to není už jen o tom být někde jako při cestování na pár dní, kdy nevadí, že nerozumíš – víno si vždycky nějak zvládneš objednat. (smích)

Tebe to do té doby samotnou nenapadlo?

Když jsem ještě byla ve škole a poprvé jela do Londýna, prolétlo mi tam hlavou: „Co já bych za to dala studovat někde v zahraničí!“

Tehdy jsem totiž ucítila rozdíl mezi tím, jak nás jazyk učí ve škole a jak se domluvíš v reálu. Že britská angličtina je úplně jiná a nikdo mi v Anglii nerozuměl.

V souvislosti s tím mne napadá, jak to máš se slovenštinou nebo třeba moravským dialektem, rozumíš?

Ano, těm rozumím.

Co bylo dál?

S kamarádkou jsme si zajistily potřebné dokumenty, jenže týden před odletem mi řekla, že odletět nemůže a já tedy odcestovala sama.

Studovala jsem v Poděbradech, v krásných prostorách zámku, v rámci studijního programu Karlovarské univerzity – Ústav jazykové a odborné přípravy. Studium trvalo necelý rok. To bylo během 4. ročníku.

Pak jsem se vrátila do Ruska dopsala diplomku a ukončila studium s tím, že pak uvidím, co dál. V tu chvíli nepadlo rozhodnutí v Česku zůstat, spíš jsem ten necelý rok brala jako velkou životní zkušenost.

Po dokončení školy jsem začala pracovat v hotelnictví. Po pár letech jsem dosáhla úrovně manažerky hotelu a neměla kam profesně jít výš. Na svůj hotel jsem kupodivu neměla (smích), investice jsem nebyla schopná sehnat – to mi bylo kolem 24 let. Psala jsem standardy pro velké hotely, pracovala jako manažerka pro velké hotely, otevírala pár hotelů a pak jsem si říkala, kam se posunout dál se svými  zkušenostmi a praxí?

Tehdy mě napadlo podívat se, jak to funguje jinde v Evropě, na stejné nebo i nižší pracovní pozici, abych  systém milovaného hotelnictví prošla i z jiné zkušenosti, Evropské.

Proč padla volba znovu na Česko?

Sice se říká, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale přišla mi pracovní nabídka z Karlových Varů a tak jsem si řekla, že je to asi osud a musím to zkusit.

Kdy sis uvědomila, že chceš v České republice zůstat?

To rozhodnutí nepřišlo hned. Máma mi při každém odjezdu říkala: „Vrátit se můžeš vždy.“ To ti nechává otevřená vrátka, máš se kam vrátit, někde máš zázemí, rodinu, milované lidi.

Šest, možná sedm let jsem se pořád chtěla do Ruska vrátit.

Shrnu-li to – studovala jsi zde, pak ses vrátila zpět do Ruska, tam dokončila školu, dosáhla vrcholné manažerské pozice v hotelnictví, následovala pracovní nabídka v ČR a návrat do této země… Kdy přišel zlom a Ty ses rozhodla požádat o trvalý pobyt a následně občanství ČR?  Co bylo tím impulsem?

To šlo nějak samo. Neustále, skoro každý měsíc, půl roku, řešíš papíry.

První vízum dostane cizinec na rok. Musíš mít důvod, proč jsi sem přijel – studium, práce. Dokládáš příjmy (dnes už stačí potvrzení od zaměstnavatele, dřív jsem musela doložit i bankovní výpisy), zajištěné ubytování (nájemní smlouvu), pracovní smlouvu, výpis z trestního rejstříku (první z Ruska, další z ČR). A tohle všechno dokola, vízum máš na rok, jenže půl roku trvá, než ti dorazí, takže ho máš vlastně na půl roku a začínáš nanovo.

Pořád sháníš nějaké papíry, něco někde dokládáš a čekáš, jestli ti vízum prodlouží nebo ne. Bereš to už málem jako sport! (smích)

V době, kdy jsem přijela já, jsem dostala roční vízum, pak ještě jednou roční a teprve potom jsem měla možnost dostat dvouleté vízum.

Dokola  jsi tedy prodlužovala vízum a kdy přišel další krok?

Zase tak trochu jako sport. (smích) Po takových letech to nechci vzdát, chci ještě dál, chci víc, chci ten další krok!

Taky zmizel veliký strach, jak se o sebe postarat a začala jsem se cítit komfortněji. Přece jen tu nikoho nemám a tak jednoduché věci ani komplikace jsem neměla s kým probrat. Se vším jsem se musela poprat sama – obrovský krok k samostatnosti!

Doma jsem vždycky jela v módu: „Musíš dokázat tohle, stihnout ještě toto…“, kdežto tady jsem najednou cítila, že nemusím nikomu nic dokazovat a můžu žít tak, jak já sama chci a jak se rozhodnu, nemusím sama na sebe tlačit. Získala jsem vnitřní klid a to je pro mne moc důležité.

Když ses rozhodla, že  dalším krokem bude snaha o získání občanství, co k tomu bylo třeba?

Musíš připravit spoustu papírů, ale hlavně se vnitřně rozhodnout. Hodně let se mě všichni ptali např. při hokeji, komu fandíš – Rusům nebo Čechům? Naštěstí málokdy hrají spolu, takže já fandím oběma. (smích)

Úřady jsem oběhala asi za půl dne. Příjemným překvapením byla ochota úředníků, byli mi opravdu nápomocní, přestože mě každý varoval, že to bude boj a že mi nikdo nic nedá, že budu muset všechno tlačit zuby, nehty.

Když jsem měla dokumenty pohromadě, zanesla jsem je na magistrát. V duchu jsem si řekla: „Tím tuhle kapitolu uzavírám. Rozhodnutí je na úřadech. Udělala jsem maximum za tu spoustu let, teď končím.“ Věděla jsem, že pokud úřady rozhodnou „ano“ a získám občanství, budu mega šťastná a odpadnou stresy co půl roku kontrolovat, zda mám všechny papíry v pořádku a zda mi bude prodlouženo povolení k trvalému pobytu.

Bude-li rozhodnutí „ne“, pak to bude definitivní. Byla jsem už nesmírně unavená, vyčerpaná, zničená tím neustálým kolotočem dalšího a dalšího prodlužování povolení k pobytu a už bych tu dál za tuhle cenu nechtěla zůstávat. Fakt jsem byla rozhodnutá se v takovém případě vrátit domů, do Ruska.

O češtině se říká, že je to poměrně těžký jazyk, jak jsi se poprala s tím?

Sice jde o jazyky z jedné skupiny slovanských jazyků, ale je opravdu těžká. Bylo to hrozné. Od začátku jsem rozuměla, horší bylo odpovědět – to máš asi jako v každém jazyce, odpovědět byť i na úplně jednoduchou větu, otázku, říct něco v obchodě… Noční můra. Trvalo to poměrně dlouho, ale měla jsem štěstí na lidi. Hodně mi pomáhali kolegové v práci –  když mi nerozuměli, učili mě základní fráze.  Úplné základy, třeba „jak se máte?“ jsem se naučila během studia. Sice jsem to během těch pár let doma zase pozapomněla, ale základ už byl.

Jazyková zkouška je jednou z podmínek k získání občanství, je to tak?

Ano.

Jak ses připravovala na zkoušku z jazyka, bála ses jí?

Hodně. Absolvovala jsem ji dvakrát. Poprvé, když jsem žádala o trvalý pobyt a teď znovu v roce 2021, než jsem začala připravovat papíry na občanství. Hodně jsem se zkoušky bála, každý o tom mluví, že je to hodně těžké. Nepřipouštěla jsem si, že ji neudělám, ale obavy a stres  každopádně byly.

Připravovala jsem se poctivě, studovala informace, snažila se asi 100x projít  test on-line, zapamatovat si nějaké odpovědi (smích) a moc mi pomohla kolegyně v práci.

Ve zkoušce je test, poslech, písemná  a ústní část. S testem jsem neměla až tak velký problém, resp. lze se na něj připravit. Z poslechu jsem taky neměla velký strach, protože mi připadá, že češtině docela rozumím a ani odpovědět nebylo extra těžké. Jediné, co mě omezovalo, byl čas. Neodpověděla jsem někdy ne proto, že bych  nevěděla, ale protože jsem nestihla.

Největším stresem pro mě byla písemná část a s tou mi pomohla právě kolegyňka, nutila mě hodně psát.

Dopadlo to dobře. Jaký  byl pocit dozvědět se, že Ti občanství bylo přiznáno?

Zavolali mi, když jsem zrovna byla v práci a nemohla na celou místnost zařvat, i když se mi chtělo, tak jsem vyběhla na terasu a zařvala tam. (smích)

Jak probíhá udělení občanství, je to slavnostní akt?

Ano, při telefonátu mi paní sdělila rozhodnutí a rovnou se domluvila na slavnostním aktu se složením slibu na úřadě městské části. Byl to pak hodně slavnostní den, šatičky, tréma, abych nepopletla slib…

Jak  vnímá Tvá rodina, že ses rozhodla zůstat v jiné zemi a přijmout její občanství?

Rodiče i brácha z toho byli nesmírně šťastní, gratulovali, měli se mnou velkou radost, že po tolika letech jsem dosáhla cíle.

Jak to máš s kontaktem s rodinou, jezdíš domů?

Je to hodně špatné, spíš už jen telefonicky. Dříve létal přímý spoj do Jekatěrinburgu, ten však byl zrušen, musela bych letět přes jiné státy a přes Moskvu a cesta by zabrala téměř celý den. Kromě toho je to asi 3x dražší. Vzhledem k věku rodičů už ani pro ně tohle cestování nebylo snadné.

Asi se nedá opominout válka na Ukrajině, která trvá více než rok. Tvá rodina zůstala v Rusku, máš o ně obavy?

Velké. Bratrovi je přes 40 let, při zmínce o možné mobilizaci jsem vůbec nespala. Taťky se naštěstí vzhledem k věku netýká.

Bratr s rodinou se rozhodli v Rusku zůstat – odchod by nebyl vůbec snadný. Mimo jiné i pro omezení finančních zdrojů, kvůli zablokovaným účtům se nedostaneš v zahraničí k penězům, s vetší částkou v hotovosti nemůžeš odcestovat… I kdybys překročil hranice (a nemůžeš všude), nevíš, do čeho jdeš a na jak dlouho, jak zabezpečíš rodinu se dvěma studujícími syny? Kde budete bydlet, jakou školu budou navštěvovat?

Není to snadné a bojím se o ně pořád.

Jak je to s Ruskou komunitou v ČR?

Vůbec nevím. Možná ve Varech to bylo zřetelné víc, tam komunikace v ruštině probíhala hodně. Dřív se nemluvilo o ruské komunitě, ale o rusky mluvící komunitě – a ta je obří všude.

Hodně nás chodí do kostelů, společně slavíme velké svátky, plánujeme třeba cestu po významných svatých místech v Evropě, což je zajímavé a hezké. Dřív jsem se tím zabývala i já osobně (ještě v Karlových Varech), že jsme organizovali zájezdy a vozili lidi po těchto místech. Teď je to vše takové divné.

Máš víc přátel z řad Čechů nebo Rusů?

Pro mě přítel je hodně silné slovo, takže spíše známých. Těch mám tak půl na půl. Přátel, kterých si nesmírně vážím, nemám mnoho a to jsou spíš Rusové, přece jen je znám mnohem déle.

Jsme platforma pro ženy – jak bys srovnala české a ruské muže?

Ruští kluci jsou možná o něco víc vedeni k samostatnosti. Těžko se mi to hodnotí, protože na chování ruských mužů jsem zvyklá, zatímco na chování českých si zvykám posledních pár let, nikdy dřív jsem je nevnímala jako partnery.

Ke galantnosti čeští chlapi nejsou moc vychovaní. Dokážou se o ženskou postarat, ale neumí to partnerce dát najevo. Možná jsou navenek trochu hrubší, ale poslední dobou se to hezky vyrovnává. Je  hodně vidět, jak tím rostou nejen v očích potenciálních partnerek, ale i ve svých vlastních. Tím, že se o sebe starají, a nemyslím to jen fyzicky, pak umí ženu zaujmout.

Dnes se cítíš být víc Češkou nebo Ruskou?

Hodně těžká otázka. Před časem se mě kamarádka zeptala, zda přemýšlím v ruštině nebo v češtině. To mě v tu chvíli tak zaskočilo, že jsem se zamyslela a uvědomila si, že jdu a přemýšlím v češtině. Ale je to dle mého ovlivněno tím, jaký jazyk používám. Pokud mluvím celý den česky, tak přemýšlím česky. Budu-li mluvit rusky, budu přemýšlet v ruštině.

Češi jsou někdy vnímáni jako xenofobní národ, setkala jsi se ty sama s tímto postojem?

Ano. Je to nehezká vlastnost, ale nikdy takoví nejsou všichni. Češi mají v sobě i xenofobii. Na sobě jsem to pocítila častokrát. Občas zlehka, „jenom“ nějaká nadávka (v tu chvíli tě to ale hodně zasáhne). Fyzicky za ty roky jednou, že mě přepadli.

Většinou je to nepříjemné, urážlivé, ale pouze verbální.

Vnímáš změnu od loňského února? Sleduji okolo sebe, že hodně Rusů se za svou národnost stydí, nechtějí ani mluvit rusky (preferují angličtinu).

Je to tak. Oni se nestydí, spíš se bojí mluvit. Já osobně nemohla zřídit bankovní učet, vnímala jsem, že pokud mluvím po telefonu rusky, tak se na mě někdo blbě podívá, odsedne si v MHD, poodstoupí ve frontě. Nemuseli to ale vždycky být jen Češi. Myslím, že to nebylo kvůli válce, ale kvůli tomu, že ti lidé jsou takhle nastavení celý život.

Ano, vnímala jsem, že pokud mluvím po telefonu rusky, tak se na mě někdo blbě podívá, odsedne si v MHD, poodstoupí ve frontě. Nemuseli to ale vždycky být jen Češi.

Naopak, na úřadech jsem čekala, že ke mně úředníci budou přistupovat hůř, ale tam zrovna tohle nebylo. Brali mě běžně, dokonce hezký přístup, což mě nesmírně potěšilo a příjemně překvapilo.

Jaké máš koníčky?

Cestování a malbu. Cestování mě nesmírně naplňuje, bez toho nemůžu být.

Malba je koníček, táhnoucí se celým mým životem. S malováním jsem začala díky mým rodičům – byla to taková trochu terapie, protože jsem byla velmi neposedné dítě a kvůli malování jsem se dokázala zklidnit a vydržet pak ve škole 45 minut v klidu (já nebyla v klidu ani minutu – dnes bych byla zařazena do dg. ADHD – smích).

Pak jsem na malování chvíli neměla čas, ale posledních 6 – 7 let jsem se k němu vrátila. Navštěvuji kurzy, které mi otvírají další výtvarné techniky, a jediné, co mě limituje, je místo v bytě.  Takže další sen je mít svůj ateliér.

Když se ohlédneš zpátky, změnila bys ve svém životě něco?

Myslím, že ne. Možná rozhodnutí vyjet studovat do zahraničí by  přišlo dříve (ne až když s tím přišla kamarádka). Stálo by mě to asi mnohem méně energie, peněz i času, ale nelituju ničeho. Všechny  těžké chvíle, starosti i hezké okamžiky mi přinesly obrovskou zkušenost a spoustu lidí, které jsem potkala. Ne, v žádném případě nelituju.

To všechno ze mě udělalo člověka, jakým jsem dnes.

 

Děkuji za rozhovor a za otevřenost, Naty!

(Fotografie použita se souhlasem Natálie. Veškerá práva vyhrazena.)

 

Tagy:
6 Komentářů
  1. MartinaBěhalová 1 rokem ago

    V dnešní době hodně lidí rusy odsuzuje,
    Natálii obdivuji a přeji ať se jí u nás daří.

  2. MartinaBěhalová 1 rokem ago

    V dnešní době hodně lidí rusy odsuzuje, ze svého okolí pár rusů znám a vím ,že to pro ně není jednoduché žít v cizině. Natálii obdivuji a přeji ať se jí u nás daří.

  3. Author
    Lenka Vargová 1 rokem ago

    Děkuji, dámy, za krásné reakce, které potěšily i Natálii a moc vám za ně děkuje!

  4. Rozhovor jsem si se zájmem přečetla a před paní se hluboce klaním. Je to odvážná a šikovná žena a přeji jí v životě hodně štěstí. I pro mě dost nových a zajímavých informací ohledně udělení státního občanství…Děkuji za krásný rozhovor.

  5. Lenka Hudečková 1 rokem ago

    Zajímavý rozhovor, děkuji. Vůbec jsem třeba nevěděla, že udělení občanství je slavnostní akt. Ani mnoho dalších věcí.
    Ať se u nás paní i nadále daří.

  6. NelaVávrová 1 rokem ago

    Netušila jsem, rozšířila jsem si obzor. Paní obdivuji, že se dokázala sama postavit na nohy a zasloužit si být u nás, dopracovala se k tomu.. .Poslední dobou je mi spíše smutno z toho jak tu jsou jiné národnosti ofrklé…

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account