Strach vystřídal klid. Bezprostředně po hodinovém hovoru je mi fajn. Je mi dobře. Pak se snažím vidět to, co jsem před tím neviděla. To, co mi bylo ukázáno a tak, jak to vidí ostatní. Proč to ale nevidím já takhle i já?
Takový pocit ve mně zůstal celých 14 dní. Pořád mám pochybnosti. Asi ještě chvíli budu mít. Je to až neuvěřitelné, jak se dokážou střídat emoce a myšlenky. Válcuje vás to. Po dalším hodinovém hovoru se zase cítím jinak. Chvíli jsem seděla a říkala si, že jsem marnivá. Marnivá, protože si platím službu, když ceny elektřiny a vůbec všeho stoupají.
Povídání plyne tak lehce, když to dovolíte. Pak si řeknete, jestli to má vůbec účinek. Já nevím. Potíž je v tom, že ani nevím, jak to zjistit. 😀 A tak se nechám vést rukou času. Věřím, že tak to je správně. Hodlám pokračovat. Vždyť jednou jsem už vykročila. Nemůžu se teď zastavit. Co když nedojdu tam, kam bych měla dojít? Připravím se o lehkost, která mě čeká?
Nejde se na to připravit. Stejně se povídání odkloní úplně jinam. Pokaždé jinam. A přesto se nevrátíte k tématu, které jste sami považovali za důležité. V danou chvíli vám důležité totiž nepřipadá.
Mám další pocity i teď. Momentálně tak trochu i hrdost. Už je to tak. Proč jsem se jen tak dlouho bála? Nic na tom není. Dneska budu usínat s vědomím toho, co jsem pro sebe udělala. A ráno? Ráno to může být zase jinak 😊.
P.S.: Ráno to bude pravděpodobně opravdu jinak. Tak na 99,9 %. 😀
Obrázek: unsplash.com
Děkuji Vám za komentáře 😉
Je jasné, že se naše názory nebo pohledy mění…v závislosti na situaci, na naší náladě, atd 🙂
Každý z nás má svůj úhel pohledu, který se nb může časem měnit.