Když se rozzáří druhý advent, tvář lidí o odstín potemní. Vzduch se nadechne tepla, jak ho proteplí větší nervozita i větší stres. Vánoční povinnosti se rozšíří na seznam o desítkách, snad i stovkách položek. Co a komu koupit za dárky. Co koupit za jídlo, co zamrazit, co koupit později, co koupit k pečení cukroví a co už je schované ve spíži od loňských Vánoc a neutekla tomu minimální trvanlivost. Kolik toho napéct. Bude se vůbec péct? A kdy? Za nocí, kdy se spí. Co uklidit teď a co potom. Co neuklízet vůbec.
Avšak čas k jejich vykonání se zkrátí, protože se prodlouží pracovní doby, jako by jindy byly krátké. Pracuje se déle, pracuje se pořád. O všech sobotách. I o všech adventních nedělích. A přesto se zdá, že je to nedostatečné. Jako kdybychom potřebovali mít obchody otevřené dvacet šest hodin denně, osm dní v týdnu. O Vánocích – nejen o nich – jsme se vychovali k brouzdání po obchodech a obchodních centrech. Vychovali jsme se k rozežranosti. Vychovali jsme se k povrchnosti. Vychovali jsme se ke špatným návykům. Jako by si ti, co obchody navštěvují těsně před zavíracími dobami a nejradši i po nich („Vy už zavíráte?! Je teprve sedm/osm/devět!“) a korzují jimi jako na promenádě, neuvědomovali, že i jejich zaměstnanci chtějí domů, chtějí do tepla a náruče svých rodin.
Něco o vánočních svátcích hlásáme a vypouštíme do světa v líbivých reklamách, něco si o nic čteme ve vyleštěných časopisech. A něco zhola jiného, něco matného, tmavého, špatného jsme si o nich zařídili.
Vánoce tu nejsou pro nás.
Vánoce tu jsou proti nám.
Vánoční svátky nejsou dobou mírného tempa a oddechu. Vánoční svátky jsou dobou největšího pracovního výkonu, jenž nás připravuje o energii, napíná naši trpělivost a utlumuje naše tužby a přání, které se smrknou do jednoho jediného.
Ať už je po Vánocích.
Smutné. Velmi smutné.
Musí se jen prodávat. Prodávat. Prodávat. Ducha Vánoc jsme proměnili v ducha peněz.
Přesto se zachovává jejich barevná tvář. Na náměstích vyraší vánočního stromy. Někde vyšší, jinde menší, někde husté, jinde řídké, ale vykvetou do vánoční krásy a vždy zkrášlí jakýkoliv prostor. Jen nezkrášlí duše lidí… Co na tom, že lidé zřejmě neznají (nebo znají, ale v malém počtu) příběh za vánočním stromem, příběh o jedné zmrzlé holčičce opuštěné v lese, zanechané zimě a zázraku a o její záchraně, která v dobrotivé mysli zrodila myšlenku stromu republiky. Co na tom, že nevnímají spojení s minulostí.
O tom jsme si Vánoce taky neudělali.
Vánoce. Čas na rodinu, přátele, na blízké známé. Čas na nás samotné.
Čas, kdy na nic z toho není čas (moc).
AKM
Vše v klidu, však ono to nějak dopadne.
Svatá pravda.
S něčím nesouhlasím, ale s většinou ano. Já se nenechám Vánocemi stresovat, z toho jsem už vyrostla, chci mít klid, rozdávat radost…a toho se držím. Přeji Vám krásný adventní čas 🙂
Když jsem pozorovala v posledních několika letech v mém okolí reakce na vánoční období, bohužel mi z toho vyšlo, že Vánoce jsou pro většinu stres a jakási povinnost (co zase komu koupit, musí se uklidit, musí se to a tamto; ano, nemusí…). Máte to skvěle zařízené! 🙂 Přesně tak to má být, v poklidu a s radostí, a přesně tak bych to přála všem. Krásný a pohodový advent i Vám! 🙂
Jj, člověk si musí ujasnit co pro koho dělá. Chci mít dokonalý domov pro fotky na sociálních sítích nebo pohodu a radost pro nás doma? Když se například peče s dětmi, je z toho nepořádek a cukroví zdaleka není dokonalé, ale je potřeba ocenit společný zážitek a strávený čas 😉 Někdo pochopí dřív a někdo později…
Ano, ta varianta s domácím pečením cukroví, to je to “ono”. Dokonalá nedokonalost. Nejde o výsledek, tedy o to, jak cukroví bude vypadat, ale jakou legraci si u toho lidé užijí. A hlavně – jsou spolu. 🙂
Moc pěkný článek a pravdivý.
Moc Vám děkuji!