Jak zhojit rány minulosti?

Pokud v životě nezažíváte bolest a utrpení, máte buď ohromné štěstí nebo jste extrémně necitliví. Chlad a otupělost může být obrannou reakcí, krunýřem, který nás chrání před nepříjemnými prožitky. Jenže pokud si sami nedovolíme prožít život naplno v jeho hloubce a intenzitě, může se stát, že budeme mít problém pochopit a přijmout prožitky a emoce ostatních. Prostě necitlivost k sobě samému může snížit i empatii k druhým bytostem.

Na jednu stranu schopnost ovládat své emoce a duševní stavy nám může ulehčit společenský kontakt s ostatními. Přesto by si člověk měl čas od času dopřát možnost si své emoce upřímně odžít: přijmout je a dát jim bezpečný průchod. Paradoxně nebezpečné výbuchy emocí jsou tím pravděpodobnější, čím víc v sobě emoce dusíme a potlačujeme, až jednou ten tlak nevydržíme. Anebo naše tělo. Vždy si vzpomenu na moudrou větičku, že často jsou “NEMOCE Nezpracované EMOCE”.

Ale teď zpátky k bolesti a zraněním. Hlavně psychickým a emocionálním. Pro někoho (stejně jako dost často pro mě) je vůbec prvním krokem samotnou bolest přijmout a připustit si ji. Znám velmi dobře tu snahu tvářit se, že se vůbec nic neděje, hlavně vypadnout z role. Show must go on přece 😀 Jenže tyhle moje hry mě vždycky nakonec dohnaly. Stalo se mi třeba, že jsem se v noci skoro nemohla nadechnout, jako by mi na hrudi ležel ohromný balvan. Říkala jsem si, že jsem přece zdravá, srdce, tlak, plíce, všechno v pohodě, ne? Nebo ne?No tak jo… asi úplně v pořádku všechno není. V mém životě. Vůbec připustit si, že něco není OK, nemusí být tak snadné, jak to vypadá.

Když totiž člověk objektivně zhodnotí, že je něco blbě, tak vzápětí už začne většinou blikat “červené světýlko”: Tak s tím do háje něco dělej! Když je problém, je potřeba najít řešení! Nebo ne?

Jenže na některé situace rychlé, jednoduché a účinné řešení dost často najít nejde. Máme dušičkové období… Když nám odejde někdo blízký, víme na 100%, že už se nevrátí. Věci prostě budou jinak, i kdychom se na hlavu postavili. Člověk se někdy prostě cítí TAK bezmocný. A to je taky pocit, který je potřeba přijmout.

Mám ráda krátké a výstižné citáty, které si můžu opakovat klidně několikrát denně: “Když procházíte peklem, nepřestávejte kráčet.” Všechno je pouze dočasné. Bolest je potřeba přijmout, být k sobě laskavý, dovolit si plakat a třeba večer nezvedat telefony. Ale není potřeba se v tom “bahnit” a litovat se. Některá období jsou těžší a temnější, ale vždycky je fajn vyhlížet světýlko na konci tunelu.

Teď malinko odbočím k tématu smrti a ztrát. Zase jeden takový povedený citátek 😀: “Život nám nemůže vzít nic, co by nám předtím nedal.” Takže ano, přišli jsme o někoho nebo něco pro nás cenného, ale můžeme být rádi, že nás někdo nebo něco takového vůbec potkalo. Slovo vděčnost se hodně skloňuje poslední dobou, možná ne úplně bezdůvodně. Skutečné prožití vděčnosti nám může přinést větší klid do života. Děkuji všem drahým (nejen zemřelým) za to, že nás život dal dohromady ❤️

Když naše srdce krvácí, není potřeba se u toho usmívat a vypadat nad věcí. Někdy je potřeba si v klidu “rány vylízat”, vyplakat se, stáhnout se, nabrat síly. Ono nemusí být někdy snadné přijmout i “čas hojení” 😀, že prostě někdy nejsme hned v pohodě. Když to uspěcháme, většinou se rány budou stejně připomínat. Například svůj nový objekt touhy budeme nechtěně srovnávat s bývalým – i když se tomu budeme chtít vědomě zabránit. Jak mě to líbá?! Jiná kolínská mi voněla víc… 😀

Tak vám závěrem přeju hodně laskavosti a respektu k sobě samým 😉, ať jsou Vám bolestné zkušenosti cenným poučením do života. Co tě nezabije, to tě posílí 😀