Tma…
Byl to největší flám mého života. Půlku dne si nepamatuji. Půlka dne nebyla.
„Slečno? Slečno? Slyšíte mě?“ sakra, proč mě pořád někdo budí? Otevřela jsem oči a ocitla jsem se na nemocničním lůžku někde uprostřed chodby. Nemohla jsem přijít na to, kde jsem a nemohla jsem se ani zeptat. Nešlo to. Asi jsem vypadala docela zoufale, protože sestra, která se mě snažila probrat, povídá:
„Nebojte se, budete v pořádku. Potřebuji, abyste si sundala naušnice. Potom klidně zase můžete zavřít oči.“ Fajn. Levé, pravá ucho, čtyři naušnice vkládám sestře do ruky a usínám.
Tma…
Probudil mě nějaký hukot. Jako když startuje letadlo. Bože, to bylo nepříjemné. Na uších jsem měla klapky jako kobyla, nesměla jsem se ani hnout. Ještě, že jsem mohla alespoň spát.
Tma…
Znovu jsem se probrala v nějaké ordinaci. Na de mnou stálo několik doktorů a sester. Ani se na mě nepodívali, koukali pouze do počítače a něco řešili. Nerozuměla jsem jim. Jediné na co jsem myslela bylo: „Kde mám maminku?“… zeptat se nešlo, když jsem promluvila, vyšly ze mě jen bláboly. Ale alespoň se na mě všichni otočili. V tom jsem začala zvracet. Sakra, proč raději nespím, to mi bylo dobře. Zvracím a zvracím.
Tma…
Otevřu oči a ocitám se v nějakém pokoji. Jsem napojena na několik přístrojů. Všude kolem mě to pípá, z ruky mi vede několik hadiček a v tom mi něco začne stahovat ruku… Sakra, co to je. Tlakoměr. Každou hodinu měří, zda žiji..
Tma…
Nevím, co je za den, nevím, kolik je hodin, vím jen to, že jsem strašně unavená. A taky to, že nevidím. Když se znovu proberu, tak nade mnou stojí mé tetičky. Konečně někdo z rodiny, někdo koho znám, někdo komu věřím, někdo, kdo mi pomůže. Tetička měla zrovna místo břicha balón, to bylo to první, co jsem viděla. Bříško, kde si v klidu hověl můj bratráneček.
„Kde je mamka?“ tak měla znít má otázka. Jestli tak zněla či nikoliv, nevím. Ale tety pochopily. Ujistily mě, že brzy přijde. A že se nemám bát. Budu v pořádku. Jo, to jsem už dneska slyšela. Ale jako fakt to zatím tak nevypadá.
Tma…
Vnímala jsem jen to, že tety odešly, abych mohla odpočívat. A pak jsem procitla, když nade mnou stála taková starší, milá, skvělá doktorka. Zkoušela, zda mám cit v nohách. No jasně, že mám. Šimrala mě jako blázen. Jen ta levá noha je asi po flámu. Přijde mi, jako kdyby nebyla moje.
Chytím si oko a zaostřím na doktorku. Usměje se na mě.
„Co se mi stalo?“
„Vy to nevíte? Nikdo Vám to neřekl?“ jako nevím, ale takhle asi informovaný člověk nevypadá.
„Takže je to na mě, abych Vám to sdělila.“ Usmála se. Pohladila mě po noze a vyslovila to, co mě dlouho strašilo ve snech.