Kočky SOS: Naďa Tomalová o lásce, zodpovědnosti a neúnavné práci pro opuštěné kočky
V minulém životě byla nejspíš kočkou. A někdo ji tenkrát asi hodně ubližoval. Jak jinak si vysvětlit, že dnes Naďa Tomalová své srdce plně odevzdala těmto chlupatým důstojným krasavicím a žije pro ně, s nimi a o nich?
Plné ruce práce
Právě v těchto dnech má fofr. Děti se vrátily po prázdninách s koťátky, ale ne vždy našly podporu rodičů. Vůbec je „kotěcí“ sezóna. A Naďa Tomalová se svými kamarádkami mají napilno. „Řekla bych, že v tuto dobu „padá na držku“, nedává už to psychicky,“ vysvětluje naprosto otevřeně Nadino emoční vypětí její sestra. „Je rozrušená, zoufalá… z toho, co se pořád dozvídá, a protože nemá dost sil pomoci všem…“
Nejdřív krabice a pamlsky
Naplno se číčám věnuje od roku 2002. A proč právě kočkám? „Protože mě v danou chvíli potřebovaly nejvíc,“ vysvětlí pragmaticky Naďa Tomalová. „A pak už to šlo samo,“ dodává. Původně chtěla jen kastrovat venkovní kočky. Tím to vlastně všechno začalo. Když pracovala v nemocnici jako sanitářka, viděla, jak se polodivoké potulují v nemocniční zahradě. A protože Nadi Tomalové nebyl osud těchto tygříků domácích lhostejný, krmila je, připravovala jim různé krabice, kde tulačky přespávaly, rozmlouvala s nimi….
Bydlím u koček. Moje postel a moje křeslo (foto níže)
Láskyplný domov
„Ale když se pak v nemocnici vyměnilo vedení, začaly kočky vadit,“ vzpomíná. Tak si vzala za cíl je kastrovat, aby jich tam nebylo tolik a skončila nevraživost proti nim. Jenže občas se odchytla některá, která byla přítulná. Trhalo jí srdce, když ji měla po vykastrování vrátit na ulici. A tak se snažila najít pro ni někoho, kdo by se jí natrvalo ujal. A dělá to stále. Dá to sice úsilí, ale daří se uzdravené kočky umístit do rodin, kde najdou spokojený nový domov. A proto Naďa Tomalová ví, že její práce má smysl.
Nejhorší je bezmoc
Ten opravdový život s kočičkami pro ni začal v okamžiku, kdy si udělala kurz… a začala se kočkám věnovat naplno. „Velice nám v začátku pomohla paní Alice Oppová z První společnosti za práva koček,“ vzpomíná. „Do roku 2006 jsme fungovaly pod jejím sdružením. V roce 2006 jsem si založila s kamarádkou vlastní sdružení Kočky SOS.“ A co je pro ni to „nejhorší“? „Ta bezmoc, že nemůžete zachránit všechny kočky, které to potřebují,“ odpovídá.
Má to v genech
Kočky měla doma odjakživa. „Když jsem byla malá, měl dědeček také německé ovčáky, věnoval se jim v kynologickém klubu, který vedl,“ dodává. Zvířata ji tak doprovázela celé dětství. „V dospělosti jsem měla svoje tři kočky a nejstarší se dožila 18 let,“ vzpomíná. Dnes má ve svém domácím depozitu střídavě kolem 40 – 60 koček. Podřídila svoje bydlení kočičkám, nebo se naopak podřídit musely ony? „Myslím, že já bydlím u koček, všechno je uzpůsobené tak, aby jim tu bylo co nejlíp, než se dostanou do nového domova,“ usmívá se.
Sama by to nezvládla
„Je důležité mít kolem sebe spřízněné duše, kamarádky,“ zdůrazňuje Naďa Tomalová. Bez nich by možná svou práci ani nezvládala…„Jsme nezisková organizace – zapsaný spolek. Bohužel město naši činnost nijak nepodporuje, a tak prostředky na péči o kočky máme z příspěvků drobných dárců, z adopcí koček na dálku,“ rozpovídá se. Co to znamená „na dálku“? „Člověk si vybere kočku, která u nás čeká na nový domov, a podporuje ji 300 Kč měsíčně. Do doby, než kočka najde domov.“ Aby mohly fungovat, jedna kolegyně šije pelíšky a vyrábí různé hračky. „Každým rokem vydáváme kalendáře a diář, prostě peníze pracně sháníme, abychom měly na krmivo a veterinu.“ A to všechno dělají proto, aby mohly opuštěným kočkám pomáhat. „A zdůrazňuji, všechny ženy, které mně pomáhají, to dělají zadarmo ve svém volném čase!“
Vzdát to chtěla mockrát
Měla někdy chuť se vším „praštit“ a odejít někam hodně daleko od lidí? „No jéjé! Praštit se vším mám chuť velice často,“ prozradí na sebe. „Ta beznaděj, že za tolik let, co to děláme… Vykastrovali jsme víc jak dva tisíce koček, snažíme se i o osvětu na našich webových stránkách a facebooku, ale moc se toho nezměnilo. Prakticky nic. Pořád jsou nezodpovědní majitelé, kteří, než by vykastrovali kočku, tak vezmou koťata a pohodí je v lese, kde pomalu umírají hladem a žízní…“
Bohunka
Nevzdává se
„Překonat to vždycky musím, protože mám jako předseda našeho spolku Kočky SOS zodpovědnost za téměř 250 koček a ty se bez nás neobejdou!“ Přesto by neměnila a kdyby se měla znovu rozhodnout, vydala by se na stejnou životní dráhu. „Velmi mě to naplňuje. Víc, než cokoliv, co jsem v životě dělala. Ač si zoufám, že je koček tolik a že nemůžu zachránit všechny, zprávy z nových domovů mě vždy ubezpečí o tom, že každá zachráněná má smysl.“
Vzkaz ostatním
Na závěr Naďa Tomalová všem s prosbou v hlase vzkazuje: „Pomoci může každý, i ten, co nemůže mít zvířátko doma. Může si adoptovat útulkovou kočičku na dálku za 300 Kč měsíčně.“ Ale i jinak se může do zachraňování chlupatých nezkrotných krasavic zapojit. „Když začne krmit kočku, která se mu přitoulala na zahradu, měl by ji dát kastrovat, i když není jeho. Jakmile mu tam porodí koťata, už je pozdě.“
Na hlavní fotografii je paní Naďa Tomalová a kocour Tristan, nalezený na silnici po srážce autem. Dnes má moc krásný domov. A není jediný. A to je důvod, proč tuto práci všechny ženy ze spolku Kočky SOS dělají.
Více o Tristanovi:http://www.kocky-hodonin.estranky.cz/clanky/pomahame/zraneny-kocourek-z-ratiskovic.html
Bohunka: Silný příběh kočičí mámy, která se chytla do nastražených želez a překonala s nimi i plot, aby se dostala zpět ke svým koťatům http://www.kocky-hodonin.estranky.cz/clanky/pomahame/statecna-kocici-mama-bohunka.html. Dnes má krásný domov – http://www.kocky-hodonin.estranky.cz/clanky/nasi-v-novem-domove/kylie-a-bohunka.html
Zdroj foto: Kristina Grey
