MartinaMarková

Jsem spokojená máma úžasné tříleté holčičky. Pečuji o domácnost i o dítě, ale přesto se stihnu vyspat, zacvičit si, studovat, scházet se s přáteli a nemám přitom pocity viny, že bych něco zanedbávala. Vychovávám dcerku jinak, než ostatní, totiž tak, jak to cítím – srdcem, tak, aby bylo dobře nejen jí, ale i mně, a jsem schopná si to před okolím ustát. Liším se od ostatních, jako člověk i jako máma, a jsem s tím v souladu.
Ale vždycky to tak nebylo.
Představy
Myslela jsem si, že jako máma musím být dokonalá a že tomu musím dát všechno, aby miminko bylo spokojené. Před porodem jsem si nastudovala spoustu materiálů o tom, jak rodičovství pojímají přírodní národy a zhlédla jsem se v tom – já budu jako oni. Myslela jsem si, že to bude jednoduché, vždyť příroda to sama zařídí. To jsem se mýlila.
Prvním šokem byl porod neplánovaným císařským řezem namísto domácího porodu, dále počáteční problémy s kojením, velké bolesti po operaci, odloučení od miminka v porodnici. Měla jsem pocit, že jsem selhala.
Snažila jsem se naplňovat všechny věci, o kterých jsem si myslela, že jsou správné.
Realita
Postupně jsem ovšem přicházela na to, že bezplenkovka i látkové pleny jsou super, ale já na to nemám. Že nošení dítěte je výborné… ale záda si občas taky potřebují odpočinout. Bojovala jsem sama se sebou, dát dítěti to nejlepší, nebo myslet i na sebe? Bylo to učení metodou pokus – omyl a bolelo to.
Zároveň jsem bojovala i s okolím, jak to, že miminko nemá svou postýlku a musí spát s námi. Proč jí nedáváte maso? Nemá pořádné boty! Bez očkování určitě něco chytne. Učila jsem se za pochodu ustávat si před okolím to, za čím jsem si stála, a reálně přehodnotit to, co mi nefungovalo. Byla to doba plná zkoušek a omylů. A na všechno jsem byla sama. Tenkrát jsem si ještě neuměla účinně říct o pomoc, ani vlastnímu manželovi.
Většinu praktických věcí jsem řešila a ujasnila si v sobě během prvních dvou let. Kojení se nám skvěle rozjelo, dcerka nepotřebovala ani dudlík a kojí se dodnes. S papírovýma plenkama jsem se smířila. Neočkování nám hladce prošlo, našli jsme výbornou doktorku, která na něm netrvá. Zjistila jsem, že to není doopravdy povinné, jak si lidé myslí. Objevila jsem barefoot obuv pro sebe i pro dítě.
Vyzkoušela jsem jak šátky na nošení, tak nosítka, ale dovolila jsem si i kočárek. Prodali jsme postel a koupili matrace, abychom se tam všichni vešli. Drobné posuny jsem vnímala každý den. Až na ten jeden: pořád jsem fungovala 24 hodin denně 7 dní v týdnu a to se muselo někde projevit. Zkolabovala jsem.
Nemoc
V polovině listopadu 2014 jsem onemocněla zánětem ledvin a drželo mě to asi měsíc a půl. Bylo mi šíleně špatně, byly chvíle, kdy jsem se nemohla v posteli otočit. A k tomu pořád všechny povinnosti, domácnost i batole. Už už jsem si říkala, že půjdu k doktorovi… ale bylo mi jasné, že nemoc je známka, že něco dělám špatně. Ale co?
A tak jsem sama sobě připustila, že potřebuju pomoc.
Zjistila jsem, že se potřebuju věnovat i sobě, nejen žít svůj život pouze pro dítě.
A tak ve 2 letech dcerky jsem (poprvé) zalarmovala babičky a rozdělila jim úkoly na hlídání… abych mohla absolvovat terapii. Tam jsem se utvrdila v tom, že čas pro sebe opravdu potřebuju – i nadále.
Tenhle posun pro mě byl opravdu velká změna, protože jsem celý život žila v domnění, že mám dělat všechno pro druhé.
Nejdřív jsem měla pocity viny, že nejsem dobra máma, pokud se o dcerku nestarám neustále. Ale pak jsem četla větu, že “pro výchovu dítěte je potřeba celá vesnice”. Pocity viny začaly ustupovat. A můj život se začal dostávat do rovnováhy.
Současnost
Tím, jak jsem si dovolila mít čas pro sebe, jsem i spokojenější máma. Mám větší odstup, míň lpím na drobnostech, které mě dřív rozčilovaly. Mám čas věnovat se sobě, scházet se s přáteli, pracovat na sobě, odpočinout si.
Našla jsem školku, kde respektují, že dcera není očkovaná, nemusí nosit přezůvky, má vegetariánské obědy, plně nám vycházejí vstříc. Prostě zázrak.
A tak jsem se rozhodla sdílet své zkušenosti z posledních 3 let s ostatními rodiči malých dětí, kteří, tak jako já před pár lety, jsou unavení, nejistí, a čelí nátlaku okolí, že by své dítě měli vychovávat jinak. Chci jim ukázat cestu, kterou jsem šla já, aby viděli, co je možné, a mohli se sami rozhodnout, co jim říká jejich srdce.