Tajemství zvířat a hlubin ženské duše
Veronika Hájková se od mládí zabývá dvěma velkými životními tématy: zvířaty a ženskou duší. Její kariéra začala v devadesátých letech psaním pořadů o přírodě pro děti v Českém rozhlase.
K ženské tématice se dostala náhodou, když její spolužák „koupil“ časopis Dívka a potřeboval pomoc. Deset let byla spojena s dívčími příběhy a osudy, které popisovala v povídkách pro časopis Dívka. Časopis opustila, aby pomáhala zvířatům s Martou Kubišovou jako scénáristka v pořadu České televize Chcete mě?. Jako dramaturgyně pak pomohla na svět dalším pořadům o zvířatech: Mezi námi zvířaty a Máte mě!
Ženský svět ale neopustila. Před pěti lety jí v Knižním Klubu vyšla první knížka Pes ve městě, humorný deník postarší matky, která zápasí s rozverným štěnětem a trošku „potrhlou“ rodinkou, která jí ale vůbec nepomáhá, ba naopak.
Knížka se líbila nejen pejskařům, a tak Veronika Hájková sondu do ženské duše prohloubila v dalším díle Všechny ženy ve mně, které už je laděno vážněji. Myšlenka, že v nás svorně žijí všechny ženy, kterými jsme v životě byly, tedy nejen holčičky a puberťačky, ale také matky, dcery a manželky, či dokonce čarodějnice a vědmy, je zároveň poněkud zvláštní. Ale co teprve ženy, kterými bychom mohly být! Ty, které na svůj čas teprve čekají!
Dnes je Veronika členkou týmu Rádia Junior – dětské stanice Českého rozhlasu, vysílá pro děti o zvířatech a se zvířaty, zpovídá nejen lidi, ale i hady, lvy, koníky, surikaty a dokonce i želvy. Píše také pohádky a drží se svého hesla, že možné je všechno, ale nesmí to být nuda!
Ukázka z knížky Všechny ženy ve mně:
„Dneska má lepší náladu!“ vítá mě inspicient. „Chcete napřed kafe?“
Nechci, jdeme na to.
„Ať mi to stručně napíše!“ slyším tentokrát z otevřené šatny.
Nakouknu dovnitř. „No to snad ne!? Já se potřebuju soustředit, dámo! Já totiž za chvíli hraji divadlo. Tři hodiny neslezu z jeviště a nakonec umřu!“
Úspěch.
„Ledaže byste byla ochotna ty tři hodiny tady počkat.“
„Když mi dáte štokrle do hlediště, tak jo.“
„To věřím. Je vyprodáno dva měsíce dopředu,“ pravil mistr Majer a já vytušila, že když se chce, všechno jde.
Po představení přišel. Unavený, mokré vlasy. Napadlo mě, jestli se sprchoval nebo je tak zpocený. Fuj. „To vás fakt takhle zajímají moji psi?“
„Určitě. Já kašlu na drby, dělám pořad o zvířatech. Pořád o vás čtu nějaké kapitoly z ložnic, lidi budou vaši psi zajímat mnohem víc.“
„Rozmyslete si to, já nejsem příjemnej společník.“
„Mně je to jedno, já vám společnici taky dělat nebudu.“
Majer se zasmál a kopnul do sebe panáka bourbonu. V očích mu zajiskřilo. „Tak se budeme těšit.“
Psi mě opravdu překvapili. Nevídaní. Nezvykle tišší, skákali kolem, oňuchávali mně, ale jako by se vyhýbali fyzickému kontaktu. Byli strašně zvláštní. Ten Majer! To je exot, co od něj jiného čekat než exotické psy!
Začala jsem běžný rozhovor. Ptala jsem se, jak Majer přišel k zámku.
„Je to tvrz!“ Sjel mě. „Ne zámek.“
„Pardon…. Někde jsem četla, že jste koupil zámek.“
„Jo, to napsal nějakej debil.“
„Můžete mi, prosím, říct, proč jste se rozhodl odstěhovat na tuhle starou tvrz?“ zeptala jsem se s přiblblým úsměvem.
Majer po mě blýskl okem, ale zřejmě jsem ho pobavila. „Prostě chci žít ve zdech, které něco pamatujou. To je celý.“
„Mně ale opravdu nejvíc zajímají vaši psi. Jsou to sourozenci? Odkud je máte? Kolik jim je?“
Majer se rozesmál.
„A to vážně chcete vědět? Kolik jim je? Čtyři sta let? Nebo čtyři sta padesát?“
Díval se na mě sarkasticky, ale já neuhnula.
„Vy jste zvědavá ženská. Kdybyste nebyla ženská, tak vás vyhodím!“
Opět jsem použila přiblblý úsměv.
„Opravdu chcete vědět, odkud mám ty psy?“
„Jo.“
„Tak pojďte.“
Vzal baterku – kanón a zavedl mě do sklepa. Vysloveně zápasil se starými dveřmi, otevřel je a před námi se objevila chodba, která se mírně svažovala, až jsem začala mít trochu obavy, jak moc velkej je Majer cvok.
Dlouhá chodba se posléze začala rozšiřovat a zakončil ji zvláštní prostor. Jako by se někdo pokoušel vytvarovat tu strop a celkově byla ta místnost pojata tak nějak výtvarně. A jako by se najednou oteplilo. Teprve teď jsem si všimla, že je to zřejmě hrobka.
Ten blb Majer mě chce vystrašit! To mu nevyjde, já nejsem panikářka.
Koukala jsem na něj. „Kdo by tu čekal něco tak pěknýho!“
„Co je na hrobech pěknýho?“ zeptal se.
„Je pěkný, že tu pro své mrtvé připravili takové příjemné místo.“
„Vám je tu příjemně?“
Přikývla jsem.
„To je divný, mně taky. Ale já jsem blázen.“
Tiše se rozesmál.
Přemýšlím, jestli jsem taky blázen, nebo se mu chci v rámci reportáže podvědomě zavděčit, nebo jestli on mě náhodou tak nějak nemá ve své moci?!?
Chvíli jsme si prohlíželi místnost podle toho, kam svítil Majer baterkou.
„Tak tady.“
Náhrobní kameny ležely při protější zdi. Bylo jich pět. Šestý stál u zdi trochu stranou. Byl jediný zdobený. Ale nic jsem nepřečetla, spíš jsem tam tušila jakýsi ornament.
„Tady co?“
Majer kývl ke zdobenému kameni. „Odtud jsou ti psi.“
„Cože?“
„Nevím, proč jsem to udělal, normálně do hrobů nelezu. Prostě jsem ten kámen pajcrem odsunul. Oni vyskákali ven.“
„Chmm.“ Usmála jsem se, tentokrát nepřesvědčivě.
„A že jste ho zase nezavřel, to já bych teda určitě udělala,“ zkusila jsem si rýpnout.
„Myslíte, že kecám?“
„Jasně že jo.“
„Nekecám. Ale vy jste se ptala, tak jsem vám to ukázal. Informaci máte, dělejte si s ní, co chcete.“
A vydal se zpátky. Po chvíli ucedil: „Jste novinářka, ne?“
„Ne. To bych si vyprosila. Točím v televizi pořady o zvířatech. A o lidech, co mají zvířata rádi. Žádná novinářka!“
„Hele, mě zvířata nijak zvlášť nezajímají. Nikdy jsem o tom ani nepřemejšlel. Ale tohle je něco jinýho.“
Majer se na mě otočil. „Tak jak jsem najednou musel to víko zvednout, tak potom už jsem s ním nikdy ani nehnul.“ Vypadal, že nežertuje. „Takže v tý vaší reportáži nebude o kameni ani slovo, jasný? Jinak hovno.“
Jasný. Jsou chvíle, kdy se neodporuje.
Veronika Hájková se drží svého motta: “Možné je všechno, ale nesmí to být nuda!”
Zdroj foto: Pixabay.com
