Říjen je měsíc rakoviny prsu. Ve spolupráci s projektem Mamma HELP jsme oslovily ženy, které toto onemocnění prodělaly. Přinášíme vám příběh druhý. Veronice Louvel je 41 let a je maminkou dvou dcer (6,5 a 11 let). Jsou to necelé dva roky, kdy si vyslechla od lékařů krutou zprávu, že má zhoubný nádor v prsu, a to vysoce agresivní. „Ke čtyřicetinám jsem si nadělila rakovinu,“ říká Veronika s nadsázkou a svým nezaměnitelným humorem. Možná i díky tomu se s nemocí poprala a dnes se cítí dobře. I když cesta bude ještě dlouhá.
Veroniko, kdy se u vás začaly objevovat první zdravotní obtíže?
Rakovinu mi diagnostikovali v lednu 2017 a zhruba od září předchozího roku se mi začala zpožďovat menstruace. Doktoři tomu nevěnovali velkou pozornost, dostala jsem vyvolávací injekce. Navíc shodou okolností jsem byla v srpnu na screeningu prsou, kam chodím pravidelně. Měla jsem totiž v prsu útvar, který bylo třeba hlídat. A v tom srpnu bylo ještě vše v pořádku. O tři měsíce později mi nateklo prso. Opět jsem dostala léky s tím, že se jedná o zánět, a že mám přijít za tři měsíce na kontrolu. Jenže k tomu všemu se postupně přidala únava, úzkost, přestože jsem jinak velmi pozitivní člověk a necítila jsem se ve své kůži. Cítila jsem, že něco není v pořádku.
Takže jste po Novém roce šla opět na kontrolu a tam jste se dozvěděla diagnózu?
Ano, pamatuji so to jako dnes. Už na Nový rok, když jsme si s manželem ťukali, jsem měla tušení, že rok 2017 nebude stát za nic. A 11. ledna jsem šla na kontrolu – screening prsou a hned se zjistilo, že mám zhruba 10 cm velký nádor v prsu, který zasahuje i do uzlin. Vzhledem k tomu, že půl roku předtím tam nic nebylo, jednalo se o velmi agresivní formu.
Máte k tomuto onemocnění rodinné dispozice? Měl ji někdo z příbuzných?
To je právě další perlička. Jediný, kdo měl rakovinu prsu, byla teta z otcovy strany. A to jsem vždy připomínala a bylo mi řečeno, že to nemá žádný vliv, že by se muselo jednat o někoho z matčiny strany. Dnes vím, že to vliv mělo.
Dokážete popsat ty první pocity, když jste se dozvěděla tak krutou zprávu?
To se nedá ani popsat. Najednou si připadáte jak ve špatném filmu, úplně se vám zhroutí svět. Měla jsem štěstí na lékařku i celý personál v Mama centru na Hradčanské, kde se ke mně chovali moc pěkně. I když paní doktorka byla hodně drsná a korektní, řekla mi vše na rovinu, a to ještě nebylo nic potvrzené. Zpětně si uvědomuji, že to tak bylo lepší. Zkrátka mě připravila na to, co přijde. Což se potvrdilo až z následné biopsie. Nejhorší samozřejmě bylo to čekání na výsledky, kdy se nevědělo, o jaký typ rakoviny se jedná. Musím říct, že když mi pak zavolali s tím, že mám sice zhoubný nádor, který je agresivní, ale zároveň dobře léčitelný, spadl mi kámen ze srdce. Řekla jsem si, ano jsem vážně nemocná, ale dá se to vyléčit. V tu chvíli jsem to nějak přijala a hodně se mi ulevilo.
Co tedy následovalo?
Nejprve jsem chtěla mít jistotu, že navrhovaná léčba je skutečně to nejlepší. Ne, že bych pochybovala o rozhodnutí lékařů, ale chtěla jsem slyšet ještě jeden názor. První chemoterapie mě čekala 14. února, což je symbolické. Manžel šel tehdy se mnou a říkali jsme, že si dáme rande na onkologii.:-) Chemoterapie trvaly od února do července, co tři týdny. Musím říci, že jsem měla velké štěstí, protože jsem léčbu snášela hodně dobře. Vlasy mi sice vypadaly, ale jinak jsem se snažila normálně fungovat. Až na velkou únavu jsem se cítila relativně dobře. Léčba zabrala, nádor se nejen zastavil, ale prakticky zmizel. Přesto jsem podstoupila vloni v srpnu mastektomii postiženého prsa a do budoucna si chci nechat odebrat i druhé. Mám totiž mutaci genu BRCA2, což znamená, že šance na onemocnění rakovinou je až 85 % a možná recidiva 40 – 60 %. Proto jsem si nechala odstranit i dělohu a vaječníky.
Jak moc vám pomohlo, že jste kontaktovala Mamma HELP?
Na Mamma HELPjsem se obrátila proto, že jsem potřebovala pomoci s tím, jak to celé vysvětlit dětem. V tom jsem viděla největší problém. Oni tam mají psycholožku, která o tom s dětmi mluví a krásně jim to dokáže vysvětlit. Mladší dcera to pochopila velmi rychle, s tou starší jsme tam šli ještě jednou. Jsem za to moc ráda.
Jak se k vaší nemoci postavila rodina?
Musím říci, že to bylo pro mě zásadní. Manžel a rodiče mi byli velkou oporou a samozřejmě i dcery. Nakonec i v práci mi vycházeli hodně vstříc, když jsem ještě čekala na výsledky a už jsem byla unavená. Nakonec jsem samozřejmě musela jít na neschopenku. Snažila jsem se to brát celé pozitivně a nepodléhat tomu příliš. Chodili jsme s rodinou na túry, jezdila jsem na kole mezi chemoterapiemi.
Máte teď krásně husté vlasy, jak rychle vám po chemoterapii dorostly?
Vlasy mi začaly růst prakticky hned po ukončení chemoterapie, a to mnohem hustší. Měla jsem je dříve spíše jemné a teď je mám jak hřebíky. Navíc se změnila i struktura vlasů, začaly se vlnit.
Chemoterapie a odstranění prsu máte za sebou. V jaké fázi léčby se nyní nacházíte?
Teď užívám hormonální léčbu a cítím se dobře. Rozhodla jsem se, že bych ráda začala trochu pracovat. Kamarádka mi poradila, že bych se mohla zeptat přímo v Mamma HELP, zda nepotřebují mou pomoc. Na jaře jsem se s nimi sešla a je to pár týdnů, co u nich pracuji tři dny v týdnu a dělám, co je třeba.
