Petra a její kluci. Petra a její perníčky. Je to zhruba rok, co se na trhu začaly objevovat Milovské perníčky. Chvíli potom také Milovské pralinky. Napřed na trzích, jarmarcích a lokálních akcích. Poté, prostřednictvím e-shopu, našly cestu k zákazníkům po celé zemi. Firemní akce, slavnostní rauty, svatby. To jsou jen některé příležitosti, kde perníčky a pralinky od Petry Kovaříkové zdobí stoly.
Jak se vlastně dostala k pečení perníčků a jak mladá maminka zvládá podnikání se dvěma malými kluky?
Petro, kudy vedla cesta z velkého města k pečení na Vysočině?
Mohl by to být vlastně příběh návratu. K rodině, ke kořenům, do rodného kraje. Vystudovala jsem pedagogickou fakultu UHK a v Hradci Králové jsem dlouho také žila a působila pracovně. Jako lektorka anglického a českého jazyka, tlumočnice, simultánní tlumočnice apod. Vždy jsem ráda jezdila zpět na Vysočinu, odkud pocházím. Až mi po letech došlo, že mám potřebu se vrátit k nám. Doma jsem nakonec založila rodinu a poté, na mateřské dovolené, i Milovské perníčky.
Kdy přišel rozhodující okamžik, který definitivně rozhodl, že do toho půjdete? Vzpomenete si, co vás přesvědčilo?
Určitě to byly reakce rodiny a přátel na mé první pokusy v cukrářském oboru. Byly tak pozitivní a povzbudivé, že jsem se rozhodla udělat z koníčka profesi, tedy prozatím. Duší jsem asi stále kantorka, učení a práce s dětmi mě baví. To je poslání. Ale Milovské perníčky, to je nadšení a radost. Doslova.
Nebudeme si nalhávat, že podnikat s malými dětmi je snadné. Jak se vám daří zorganizovat si den?
Někdy těžko. Mám dva syny ve věku 4,5 a 1,5 roku. Není jednoduché vše skloubit, ale mám kolem sebe skvělé lidi – mého muže, rodiče, přátele. Samozřejmě když den nestačí, pracuje se i v noci. Některé věci už bylo nutné delegovat – máme například vynikající specialistku na výrobu pralinek, skvělou pekařku a úžasnou marketérku. Navíc kluci jsou také mými velkými pomocníky.
S čím se při běžné denní činnosti spojené s perníčky a pralinkami musíte „prát“ a co je naopak radost?
Nejnáročnější je asi množství nepředvídaných situací a s tím spojené improvizace, když jsou s vámi stále dva kloučci. To je někdy trochu zátěžová zkouška… Ale radost z výsledku a pozitivní reakce našich zákazníků to bohatě vykompenzují. I samotný proces pečení a zdobení je pro mě ohromně naplňující. Asi se ve mně ozývá rodinná tradice výtvarné tvorby a potřeba vytvořit něco pěkného.
Jak se „narodila“ pralinka?
Náhodou. Vlastně jako všechno, co se časem ukáže jako dobré a hodnotné. Když se věnujete pečení, zdobíte, vymýšlíte nové tvary, recepty a možnosti, nápad jednoduše přijde. Ale od nápadu je ještě dlouhá cesta k realizaci. Přemýšlení, zkoušení, hledání dokonalé konzistence i chuti. Sledování, co s pralinkou udělá vzduch, chlad, teplo. Upřímně, dost se divím, že ještě dopnu kalhoty Snědla jsem opravdu hodně kousků, než jsem byla s pralinkou spokojená. Potom šel koloběh stejně, jako s perníčkem. Ochutnávali přátelé, rodiče, lidé na trzích a akcích, kam jsme jezdili. Úspěch byl v podstatě okamžitý. Tak jsme postupně přidávali různé varianty a příchutě a stále pracujeme na zlepšení této lahůdky. Je skutečně unikátní, s obdobnou recepturou jsem se ještě nikde nesetkala.
Který z vašich produktů je nejoblíbenější?
Mezi nejoblíbenější produkty patří naše, rovněž jedinečné, marcipánové perníčky. Podobně jako u ostatních výrobků klademe velký důraz, kromě kvality a surovin, na vzhled. Vyplácí se to. A pak samozřejmě pralinky. Ty si získaly své příznivce velice rychle.
Co byste chtěla dělat dál? Máte plány?
Plánů máme mnoho. Momentálně jsme již začali pracovat na tom největším z nich, a to je naše vlastní kavárna a pralinkové studio. Pokud se vše podaří, rádi bychom otevřeli už tuto letní sezónu. Máme sídlo přímo v srdci Vysočiny, kde také naše produkty vyrábíme. Všem milým kolemjdoucím, i jedoucím, bychom s velkou hrdostí a láskou uvařili kávu a nechali pocítit kouzlo, vůni a atmosféru perníčků a pralinek.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Ráda bych předala svým synům lásku k umění, řemeslu a k poctivé práci. To, že je důležité něco umět, být prospěšný nejen sám sobě. A také to, že je důležité mít vztah ke krajině, kde žijí, k lidem v ní. Snad se mi to podaří.
Foto: archiv Petry Kovaříkové
