Miroslava Jirásková se věnuje rodinným konstelacím téměř deset let. Jak sama prozradila schopnost hlubokých vhledů do duše ostatních získala při těžkém období během třetího těhotenství. Krom toho se celoživotně vzdělává a vědomě pracuje na svém harmonickém vztahu s manželem. Jaký je její recept na šťastné mezigenerační soužití, a proč podporuje netradiční výchovu v přírodě?
Představujete samu sebe jako „srdcařku v oblasti průvodcování systemickými konstelacemi.“ Co vás k nim přivedlo?
K systemickým konstelacím jsem se dostala v době svého pokročilého těhotenství se svým posledním, dnes již 10 letým synem. Den ze dne se můj život změnil, dostali jsme se do ohrožení života, chodila jsem do poradny patologických těhotenství a spustila se mi psychospirituální krize. V té době jsem získala schopnost hlubokých vhledů, které se postupně integrovaly do mého života i práce.
Vše dopadlo dobře, pochopila jsem, že jsem touto tvrdou zkušeností získala určité umění a že potřebuji zvládnout i techniku, jak s těmito dary pracovat. Po porodu syna jsem nastoupila do 2 letého konstelačního výcviku k Janu Bílému. Můj manžel hlídal našeho nejmladšího za dveřmi, abych se mohla vzdělávat a u toho kojit. Touha po změně, holistickém pojetí života a zároveň ukotvený život v rodinné i komunitní pospolitosti mi dávaly velikou sílu i radost ze života.
Od roku 2011 konstelace dělám v praxi. Pracovala jsem v tandemu se svým mužem, který je profesorem filosofie a dělal v průběhu konstelací intuitivní příhovory k existenciálním tématům, které se otevíraly. Byl to hezký čas pracovat takto hluboce v tandemu ve dvou, doplňovali jsme se.
Jak lidem rodinné konstelace pomáhají?
Konstelační témata se týkají systému, ve kterém člověk žije či pracuje; v rodině jde např. o touhu po štěstí a plnosti v životě; hledání smyslu; hledání nové vize či poslání; zobrazení vnitřních či vnějších konfliktů, které brání v tom, aby jedinec mohl jednat; pocit člověka, že mu v životě něco utíká či ho brzdí; okamžik životního rozhodování – život na křižovatce; touha po pocitu lehkosti, když je povinností příliš; touha po dokonalosti a strach ze selhání v nové roli apod. Se všemi těmito tématy mohou konstelace pomoci.
Krom konstelací se věnujete zážitkové pedagogice. Můžete nám přiblížit, jak taková výuka vypadá a pro koho je určená?
Podobné zážitkové kurzy navazující na dlouhou tradici výchovy v přírodě, se u nás označují názvem „zážitková pedagogika“. Můj muž se zaměřuje právě na toto téma – tedy výchovu v přírodě v diskurzu zážitkové pedagogiky; na jaře mu k tomuto tématu vyjde knížka.
Já sama pracuji jako redaktorka inspirace pro časopis Gymnasion, zaměřující se na toto téma, které vnímám mnohem šířeji.
Silnou katarzní zkušenost jsem prožila v rámci doktorského studia v roce 2016, kdy jsem vyjela s o jednu generaci mladšími spolužáky do USA na jazykový kurz. Co se týče angličtiny, měla jsem problémy mluvit a ráda jsem si dělala písemnou přípravu dopředu. Má učitelka Maral si toho brzy všimla a rozhodla se mou spontánní komunikaci trénovat tím, že jsem na začátku každé hodiny nastoupila před ostatní spolužáky z různých zemí a ti mi vybrali téma, o kterém jsem měla 10 minut povídat a diskutovat. Skrze krize se člověk naučí mnoho. Něco ve mně se najednou odšpuntovalo, vyletěly ze mě emoce, které byly velmi bouřlivé… a za nimi byl otevřený prostor pro nové věci.
Působíte také jako lektorka u jedné vzdělávací společnosti. Máte vy sama nějakou oblíbenou metodu učení se?
Ráda se učím jen v obdobích, kdy jsem motivovaná. Kdy jedu v zajetých kolejích už dlouho, můj život začíná být dosti předvídatelný a já se sebou začínám nudit. Tehdy intuitivně v sobě cítím, že je čas na REFRESH, na změnu PARADIGMATU. Tento proces ve mně vždy nějakou dobu zraje, než se ve vědomí plně rozvine. A když se to stane, je to radostný proces plynutí.
Dobře si pamatuji, co se učím, když prožívám silné hnutí mysli. Když cítím e-motion, energii, která mne žene dopředu. Když vím, že mám v sobě víru se změnit a že na to mám sílu.
Ráda bych ještě dodala, že vzdělávání a osobnostní rozvoj chápu jako součást procesu rozkvétání osobnosti, nejen jako pragmatický přístup k vyššímu finančnímu ohodnocení. Právě proto by učitel neměl být pouze odborník na své téma, ale měl by se umět otevřít žákům a studentům z podstaty svého lidství. Nestačí pouze předávaní informací a poznatků.
Takového úkolu je však schopen dostát takový jedinec, který je nejenom odborníkem ve svém oboru ale také disponuje potřebnou šíří a hloubkou lidskosti. Hledání smyslu života, což je téma mé nedávno dokončené disertační práce z oblasti pedagogiky, se zaměřením na budoucí učitele, se ukazuje jako nedílná součást takto vyspělé osobnosti.
Jak kloubíte roli trojnásobné matky, manželky, lektorky a celoživotní studentky?
Jsem maminka už skoro 20 let, maminka 3 dětí už 10 let. Jsem pánubohu vděčná, že mi je dána možnost být mámou. Na prvním místě se však cítím jako žena a manželka nebo řekněme svobodněji žena svého muže. Věřím tomu, že na dětech je vidět, jak to mezi sebou mají rodiče. Že děti vycítí mnohé beze slov. Má výchova byla vždy intuitivní, otevřená a spontánní. Těší mne, když děti zažívají dost svobody.
A co se týče řádu, žijeme již 11 let v mezigeneračním soužití s mou tchýní, která nám s praktickou stránkou rodinného života pomáhá. Mně to stále více dává než bere. V tomto soužití je důležitá tolerance, potřeba vymezit si hranice a udržet si autonomii.
Někdy je dlouhodobé soužití těžké. Když šel můj muž Ivo 800 km do Compostely, jednu dobu jsem doma prožívala velmi vyhrocené emoce. Na moji rozjitřenou zprávu mi odpověděl, že každý potřebujeme lásku. Tato věta mi změnila život. Ucítila jsem ve své zralé ženskosti, jak moc se potřebuji hladit, mazlit, dotýkat a být přijímána. Jak moc chci brát i dávat a zažívat tu obrovskou sílu, když energie mezi námi proudí. A přitom na lásce nelpět. Krásný, dlouhodobý a vášní naplněný vztah je pro mne zahalen tajemstvím, který ve mně vzbuzuje úctu. Tam směřuje má vize do budoucna, zvláště teď, když nás opouštějí naše starší děti.
Jaké jsou vaš sny a plány do budoucna?
Má práce je zároveň mým posláním. Od malička mám živou představivost, jsem obrazotvorná. To je důvod, proč dělám konstelace. Mé tělo občas zaostává za mou rychlou duší, která je senzitivní, a tak občas prožívám svět jako na horské dráze a nerada se nechávám přibrzdit. S tím souvisí má vysoká snivost a schopnost imaginace. Propojení s tělem, to je má celoživotní výzva – pečování o svou tělesnou nádobu, nejen prožívání rozkoše z té duchovní.
Na začátku každého roku si poslední dobou tvořím poctivě obraz přání JANTRU, abych zvědomila to podstatné ze své hloubky. Mé vize do budoucnosti souvisí se schopností jejich integrace do mého života a prožívání radosti z nich.
