Na počátku bylo slovo
Jazyk – řeč je jedním z našich důležitých komunikačních nástrojů. Pomáhá nám verbální formou potvrzovat a vyjasňovat to, co je nám sdělováno a co chceme sdělit. Často se říká i píše, že slovo má neuvěřitelnou moc. Že na počátku bylo slovo. Ale jak často se zamýšlíme nad tím, co konkrétní slova znamenají a jestli je ostatní vnímají stejně? Jak jsou uložena v našem individuálním vědomí? Někdy je opravdu zajímavé podívat se zpět do minulosti, jak se formovala slova, která dnes používáme zcela automaticky. I proto, že každý ve skutečnosti ve své mysli uchováváme obraz významu každého slova se svým, individualizovaným chápáním, které je formováno našimi životními zkušenostmi a zážitky. Tento příspěvek nám pomáhá nahlédnout pomocí historie do vědomí kolektivního, pochopit širší význam slova ODVAHA a ukotvit si jeho současné chápání. Zamyslet se, vědět víc a inspirovat se k novým úhlům pohledu. Nezapomínejme ale, že manifestace našich myšlenek slovem je jen jednou z úrovní – tou další je manifestace činem – bez manifestace našich myšlenek činem není alchymie, která je potřebná k“materializaci“ našich myšlenek a záměru úplná.
Odvaha je jedno z těch slov, pro něž má naše mateřština celou řadu synonym. ODVÁŽNOST, SMĚLOST, SRDNATOST, NEBOJÁCNOST, STATEČNOST, NEOHROŽENOST a ještě i jiné výrazy souznačné uvádějí naše slovníky, aby jimi vystihly význam onoho slova
Je však skutečně odvaha totéž co srdnatost nebo nebojácnost?
Čím jsou dány tyto jemné rozdíly v užívání oněch synonym?
Současný jazykový stav je výsledkem minulého vývoje, a to platí i pro tato slova: rozdíly v jejich současném užívání souvisí s jejich odchylným vývojem v minulosti.
Především je zde rozdíl v tom, že srdnatost a nebojácnost jsou názvy vlastností odvozené od příslušných přídavných jmen (srdnatý, nebojácný), kdežto slovo odvaha vzniklo ze slovesa odvážiti se, které původně mělo u sebe vždy předmět v druhém pádě. Dodnes říkáme odvážit se něčeho nebo odvážit se udělat něco.
Podobně také příslušná vlastnost zvaná odvaha se původně vždy zaměřovala k něčemu nebo na něco; odvahu měl ten, kdo se odvažoval něco nebezpečného podstupovat.
Proti tomu srdnatost a nebojácnost byla především vlastnost srdnatých a nebojácných lidí, kteří nepociťovali strach nebo se jím nenechávali ovládnout. V řadě spojení se ovšem tento významový rozdíl setřel.
Čeština ještě před rokem 1500 ve svých památkách nedokládá slovo odvaha, ale již pěkně ilustruje významový vývoj jeho slovotvorného základu, slovesa odvážiti se.
Jak už řečeno, toto sloveso v staré češtině funguje vždy ve spojení s genitivním předmětem (otvážiti sě něčeho) a znamená podstoupit nebezpečí nějakého postižení (trestu, smrti), ale také podstoupit nebezpečí něčeho nežádoucího vůbec (otvážiti sě potupy, hanby, nákladóv apod.)
Tady se na chvilku zastavme a zamysleme se. Jak víme, co je doopravdy nežádoucí? A co když výsledkem podstoupení „nebezpečí“ není postižení, ale odměna? Když si to tak vezmeme, tak i taková chvilka hanby může být ve finále pro člověka odměnou ve formě velmi důležité životní zkušenosti…záleží na úhlu pohledu.
Má zde však ještě starobylejší význam, který už těsněji souvisí se slovesem vážiti; jako dnes můžeme říci o hazardujícím člověku, že položil na váhu všechno své jmění (tj. dal je v sázku), tak naši předkové zase používali slovního spojení otvážiti sě svých statkóv; např. z 15. stol. máme zachovanou výpověď poddaných, že nechtějí zradit pána, pro něhož „jsú se prvé hrdel i statkuov odvážili.“ Ano, jde tu o základní představu odvážení nějaké hodnoty, aby mohla být odevzdána jako protihodnota za něco jiného: hrdlo a majetek za věrnost, život za čest a naopak.
Nebo třeba „jistotu“ za svobodu, „bezpečí“ za pocit skutečného života? Proč si dosazovat jen to, že něco „ztratíme“? I když v historii to tak často možná bylo…Je možná i varianta, že bychom něco dobrovolně a vědomě odvážili – tedy odevzdali. Vždyť v některých životních situacích je tu určitá možnot volby.
Pěkný příklad na souvislost odvážení protihodnoty nám poskytuje list z r. 1444, v němž si jistý šlechtic stěžuje na Oldřicha z Rožmberka takto: „odváživ sě své cti, vytáhl jest na mě na pole s lidem svým, chtě … svú čest za mé hrdlo dáti“ Takové „odvážení se“ již tedy přímo souvisí s odvážením, kterým se zajišťuje náhrada nebo výměna nějaké věci za jinou v náležité váze; srov. např. zmínku v staročeském překladu cestopisu Marka Pola o ceně kafru v orientální zemi: „ktož jeho (tj. kafru) chce co kúpiti, musí zlatem odvážiti.“ Jak ukazuje Jungmannův slovník, odvážiti něčeho za něco je dobře doloženo ještě v době střední.A tak podstatou vlastnosti zvané odvaha odedávna bylo, že odvážný člověk prokazoval ochotu obětovat osobní hodnotu — třeba i život — za dosažení nebo uskutečnění něčeho žádoucího.
Ochotu něco obětovat pro správnou věc ostatně předpokládá i dnešní občanská odvaha — odvaha pomoci, kde je třeba, nebo promluvit tam, kde nelze mlčet.
To říká naše historie o ODVAZE.
A co si z toho beru já do současnosti?
SRDNATOST, SMĚLOST, STATEČNOST – tato slova jsou pro mne s odvahou velmi úzce spojená a věřím, že je v dnešní době důležité je zejména žít
ODVAHA – OD VÁŽIT – NĚCO ZA NĚCO – NĚCO ODVÁŽÍM, NĚCO DOSTANU – nic není zadarmo!
SPOUSTA VODY UPLYNULO V ŘECE OD 15. STOLETÍ – ODVAHA JE PRO MĚ I TO, ODVÁZAT SE OD MINULOSTI – a začít svou energií a činy dávat slovům nový význam
Co pro Vás znamená ODVAHA DNES???
Zdroj: Adéla Čermáková, části textu převzaty z webu Ústavu pro jazyk český akademie věd ČR
Zdroj foto:Pixabay.com
