Ahoj 
Tak nám prej končí lockdown Schválně, na jak dlouho? No, necháme se překvapit a jedem na horoskop 
I když já to k tý kartě zase vezmu trochu oklikou, jo Dneska jsem byla na koních. Teda takhle, já zase soutěžim s jednim kámošem a těma chytrejma hodinkama, kalorie a pohyb. Je to super, protože i když se mi brutálně nechce, což je pořád, tak se vykopu z baráku a jdu se ven hejbat, no a pak ještě cvičim doma. No a borec měl trochu náskok, tak jsem si včera objednala lekci na jízdárně a šla jsem ke koním pěšky. Už ráno. To bylo tak super! Ten vzduch! Pohádka! Šla jsem jenom já a pes. A jak jsem tak šla, tak jsem si hodně jen tak sama pro sebe přemýšlela. Nad školou, rouškama, testováním, pak nad celou touhle situací a pak jsem zjistila, že řešim celej život Došla jsem k závěru, že vlastně nic nevim. Nebo jinak. Že toho víc nevim než vim. To je lepší Hlavně mi teda došlo, že vzhledem k tomu, že nikdo neví, co se děje a jak to bude dál, nemůže ani nikdo z nás říct, jestli to, co se děje, je dobře nebo špatně. A ono o to ani nejde. My to tak nemáme brát. Nemáme věci rozdělovat na dobrý a špatný. Máme je brát tak, jak jsou. A podle toho, jak je vnímáme a cítíme, tak na ně reagovat. Teď je víc než kdy jindy důležitej náš VLASTNÍ názor, naše VLASTNÍ přesvědčení, NÁŠ pocit.
Tohle všechno má teď obrovskou váhu a je to to jediný, čím se můžeme řídit, na co se můžeme spolehnout. Nic jinýho není, protože je všechno zmatený a co je tady důležitý, všechno je založený na pocitu strachu. Všechno. Ať si teď přečtete cokoliv, ze všeho jde strach. Jedna strana chce, abychom se báli o své zdraví a o zdraví a životy všech kolem nás a druhá strana varuje před tou první stranou, ale zase jen tím, že v nás vyvolává strach z těch důsledků první strany. A kde je pravda? Pravda je taková, že to nikdo neví. Jediná pravda v tomhle příběhu jsme my. My, naše osoba se vším, co k ní patří. Není cílem někoho přesvědčovat o své pravdě a snažit se ho přetáhnout na svoji stranu. Ať si každej myslí, co chce a taky se podle toho chová. To, co si myslíme, o čem jsme přesvědčení, co považujeme za svoji pravdu, co se nám líbí a co ne, je to jediný, do čeho nám nemá nikdo co kecat, co je čistě naše věc. Moje babička říkala: “Do hlavy ti nikdo nevleze.” Nikdo do vás nevleze. A to je taky asi ta jediná svoboda, která nám zbyde. Ta vnitřní, o který tady melu už několik měsíců furt dokola. Proč? Protože opakování je matka moudrosti a taky proto, že na to furt většina lidí kašle a jede podle toho, co se děje venku. Ano, ovlivňuje nás to. Ale čím větší mentální sílu tomu budeme dávat, tím to bude silnější. Zlo plodí zlo a boj plodí větší boj. A boj není dobrej, to se asi shodnem. Takže. Vraťme se k tomu, že jediný, na co se můžete spolehnout, jste vy sami. Sami na sebe. A když budete mít dostatečně velkou vnitřní sílu, což znamená, že budete se sebou v kontaktu, že na sebe bude reagovat, že se budete poslouchat a vnímat, pak nemusíte bojovat, ale můžete jednat bez boje. Jasně, že když to bude nevyhnutelný, zabojujete, ale nemělo by to pro vás bejt jediný řešení, který máte. Boj totiž řešení není, to se nám tady ukazuje po celá staletí a poslední rok obzvlášť. Doufám, že to je aspoň trošku srozumitelný.
A teď pojďme k tý kartě. V podstatě o ní píšu od začátku Začneme tou dámou. Ta je, co? Ta je o sobě tak přesvědčená, ta si je sama sebe tak vědomá! A přitom z ní jde taková čistota a jemnost. Ani náznak boje. Na druhou stranu si každej, kdo s ní přijde do styku, musí uvědomit, s kým má tu čest! A pak jsou tam ty dvě mořský panny. Nevim teď, jak se jim řiká a nedosáhne mi sem wifina, tak se nemůžu ani kouknout Prostě jsou to ty, jak se ti jako jevěj hezký a když podlehneš, tak tě sežerou. V Době ledový byly, v Harry Potterovi a tušim, že i v Pirátech z Karibiku. Tak tyhle potvory. A co je tam nejdůležitější? To, jak se naše dáma dotýká té vody! Vidíte to? Člověk by řekl, že je to jeden prostor a ona je tam stěna. Stěna, kterou aktivuje sama naše dáma. A ty dvě jsou v prdeli. Nemůžou na ni! Ona nebojuje, jen dává celou svou bytostí jasně najevo, co chce, co ne, co si myslí a jak celou věc vnímá. A o tohle jde. Vraťme se teď ještě na chvíli k tomu, jak jsem před chvílí psala, že je na té kartě něco nejdůležitější. To je totiž taky jedna z věcí, který mi dneska cestou došly. Jak my víme, co je nejdůležitější? Je opravdu nejdůležitější ten dotek vody? Nebo je to ona dáma? Nebo jsou to dokonce ty dvě potvory, bez kterých by si třeba ona nikdy neuvědomila svou sílu? Anebo je to ta voda, která kdyby tam nebyla, tak nebudou ani ony? Nebo ty rostliny, bez kterých by to taky nešlo? Pro každýho asi bude důležitý něco jinýho. Přitom to o té důležitosti vůbec není. I ta dáma je spojená jak s vodou, tak se zemí. A ať je to jak chce, ona je ta, kdo tu situaci řídí. Pamatujte si, že největší síla je v tichu. Jo a ještě jedna věc, je možný, že někteří z vás ty dvě zelený panny za nebezpečí považovat nebudou, že je prostě uvidí úplně jinak. To je taky v pořádku. To je právě to, o čem tady mluvim. Je jen na vás, jak to všechno uvidíte a jak se ve svym životě zařídíte. Ať se děje, co se děje. A došla mi ještě jedna věc, nebo jsem si ji dneska spíš připomněla, že se tim, co se děje, nesmíte nechat rozhodit. Já jsem dneska na jízdárně cválala a najednou mi začala něco dělat noha ve třmenu. Jako když jdete a zvrtne se vám noha. Nikdy se mi to nestalo, tak mě to na chvíli zaskočilo. Jenže jsem tu nohu nemohla vrátit do původní pozice a rozhodilo mi to sed. To byla chvíle, kdy mě napadlo, že spadnu. Začala jsem do toho rozhozenýho sedu, rovnání nohy, se kterou jsem cukala tam a zpátky, ještě zastavovat koně, kterej byl ale rozhodnutej, že poběží dál. Tak jsme to krosili po jízdárně, kůň vesele, já se staženou prdelí a ve chvíli, kdy to fakt vypadalo, že poletim, volám na trenérku: “Já ho nemůžu zastavit.” A ona naprosto klidnym tónem řekla: “Ale jo, v klidu ho zastavte, to je dobrý.” Nevim, jestli bylo vidět, jak na tom koni lítám nebo to tak jen připadalo mně, každopádně jsem si okamžitě řekla, že padat nebudu, naladila jsem na ten její klidnej tón a kůň za chvíli přešel do kroku. Cestou domů si tak jdu a zase přemýšlím, co se to vlastně stalo a proč. A přišla ta odpověď. “Ať se děje, co se děje, nesmíš se tím nechat rozhodit. Protože jak to bude, o tom rozhoduješ ty. I když to někdy vypadá, že spadneš, ještě to neznamená, že spadnout musíš.” A jsme zase u toho – je to jen a jen na nás. V míru
Konzultace budou ještě chvíli jen po telefonu. A od května už se budu těšit na Terapii koněm, na kterou se klidně můžete objednávat. Nebojte, nejezdi se na něm, padat nebudete Roční osobní horoskopy jedou furt, nonstop
Dělám si prdel 
