Sešlo se mi na mém Instragramu pár dotazů, jak to vlastně zvládám se psem v Praze. V bytě. Ve spolubydlení. S prací. A tak dále.
Nejprve bych začala tím, že jsem zvažovala koupi psa dlouho. Můj příběh jste si mohli již přečíst v minulosti zde. I přes všechny varování ostatních jsem převzala zodpovědnost, polkla a řekla, že to zvládnu. Že mi to za to stojí. Protože mi ten psí parťák prostě chybí.
Člověk si to musí zkusit na vlastní kůži, aby si mohl udělat názor, jaké to je. Někdo si to umí udělat tak, že je to bezvadný a někdo je nešťastnej pořád a někomu se to prostě střídá.
Můj názor je, že je to sakra náročný, ale krásný, protože mě to učí. Učí mě to být lepší. A taky díky tomu poznávám spoustu lidí, protože mě dost často oslovují. Učím se porozumět té hnědobílé kuličce a starat se o ní.
Pokud zvažujete koupi psa v Praze, je potřeba počítat s určitejma faktorama, který vás později mohou začít štvát. (Podotýkám, že ty body mohou samozřejmě platit i mimo Prahu)
-
Pokud sháníte bydlení, pamatujte na to, že je mnohem náročnější sehnat byt – pronájem, protože pronajímatelé neradi vidí ve svých bytech psy. I když nyní bydlení máte, můžou vás okolnosti donutit k přestěhování se jinam.
Pokud bydlíte ve spolubydlení, je potřeba se zeptat spolubydlících a (samozřejmě majitele bytu), zda jsou s tím v pohodě. A pak se můžete modlit za to, že se trefíte do psa dobré povahy a dobře si ho vychováte, protože komu by se pak chtělo řešit, že spolubydlícím třeba zmizely boty nebo že pes celý den štěká, či že šlápli do loužičky a tak dále. (Díky bohu, že mám hodnýho psa)
Dále bych se chtěla zmínit o tom, že pes není úplně levná záležitost. O tom bych se mohla rozepsat v jiném článku a spočítat, kolik mě měsíčně/ročně stojí pes. Zajímalo by vás to?
Pokud nepocházíte z Prahy a máte rodinu daleko, předpokládám, že je čas od času zajedete navštívit. Může se vám stát, že někdo z rodiny bude mít na vašeho psa alergii nebo ho bude štvát, že zlomí kytku (to se prostě může stát) nebo že štěká, líná, kadí, značkuje zahradu a běhá po záhonku, šmajdá všude – cokoliv. A vlastně pak zjistíte, že skoro nemáte kde spát, protože vás na budoucí problémyrodina dopředu upozorňovala. Člověk samozřejmě pak z toho může být i smutný, než si pejska vycepuje do stavu, kdy budou všichni spokojení.
Může se vám časem stát, že rodiče mohou mít také psa a ty se později nesnesou nebo váš pes přestane mít rád malé děti, lidi a už ho nemáte kam dát, pokud bydlíte daleko a na otočku za rodiči by to nemělo smysl, protože by pejskovi za ten den v Praze asi prasknul močák. Jedině byste si museli zaplatit hlídání.
Ještě bych se vrátila k tomu dojíždění. Občas mají lidi v tramvaji, metru, vlaku nebo autobuse se psem problém. Což také není dvakrát příjemný, i když máte bezproblémového psa. Stejně jsou tací, kteří asi mají špatné zkušenosti nebo se nenarodili s láskou ke psům. Neodpustí si třeba nějakou poznámku. Respektuji je, ale člověk se musí proti tomu obrnit.
My jezdíme nejčastěji autem. Na rovinu říkám, že Darneymu je občas špatně. Takže řešíte úklid. Úklid té hromádky a také chlupy, které jsou všude. V autě, na oblečení, doma, v koberci, v jídle, prostě všude.
Tím mohu navázat, že např. partner má rád nádherně uklizený byt a teď ty chlupy… Halda chlupů. Všude. A co… Je problém. Protože vám třeba nevychází ho česat 1 denně nebo dvakrát týdně. (S tím ještě bojuji, přiznávám)
Jestli jste na psa dva, je to samozřejmě o něco snazší. Já osobně dojíždím cca 40 min do práce a ze začátku, když mě M. upozorňoval, že všechna starost, náklady atd., jdou na mě, s radostí jsem říkala, že to zvládnu. To jsem ještě však netušila, jaká starost to je. Když jsem totiž bydlela doma v baráku, se psem se chodilo na procházku 1x denně. A když bydlíte v bytě, tak logicky je dobrý s ním jít alespoň 3x. Takže se můj život vlastně točil jenom kolem psa. Všechno muselo jít stranou. Kamarádi, koníčky atd. S tím dojížděním je to ještě horší, protože po práci ženete hned domů, žádný procházky městem, kafíčka atd., pěkně domů a na hoďku/dvě s pejskem ven. No a je večer a vlastně se vám už ani nikam nechce, protože to věčný cestování sem a tam vás přestane bavit (nebo mě teda jo) a také je vám líto nechat psa doma znovu samotného, když máte např. partnera, který odjíždí dřív než vy a vrací se déle, než vy. (Tím jsem si sem nepřišla stěžovat, ale píšu, jak to je)
Jsem ráda, že mi M. začal s Darneym pomáhat, protože je to prostě náročný se starat o psa sám, když člověk pracuje vůbec né blízko od domova. Ale taky to není jeho starost. Vždycky se s ním musím dopředu domluvit, když chci jít někam po práci, zda s ním dojde na procházku.
Může se vám stát, že váš pes začne v pubertě vyjíždět po jiných psech a co pak? Když v Praze je psů mraky a vy chcete s ním jít někam, kde ho můžete pustit, aby se proběhnul. Člověk musí být poté stále ve střehu a nebo mít připravenou peněženku na případnou veterinu.
Když nemáte v Praze auto a dáváte psovi granule, vidím zde další problém. Objednáte granule a Česká Pošta nebo GLS vám napíše: Dnes doručíme balík mezi 8-16 h. A co jako? Chodíte už do práce a kvůli granulím si přece nebudete každý měsíc a půl brát dovču ne? A tahat se se 17 kg z pošty je asi fajn no. (Ještě, že zrovna byli vždycky doma spolubydlící a převzali to). – Jako asi by šlo si nastavit čas, kdy se dá přivést balík, ale to jsou další prachy navíc a už takhle ty granule stojí majlant.
Když chcete letět na dovolenou z Prahy, musíte nejprve odvést psa k rodině. (Pokud vám ho teda pohlídaj). Ale je to další cesta navíc. Nebo lze dát psa do hotelu, ale to jsem nezkoušela a zatím neplánuji.
Chtěla bych podotknout, že né všechno se děje mně, abyste si nemysleli. Děkuji za přečtení.
Pokud máte také pejska v Praze, či kdekoliv, zajímají mě vaše názory, zkušenosti, poznatky. Hrňte je na mě.
PS: Hezčí společnou fotku nemáme. Snažíme se utíkat do přírody…
