„I když se smějete a navenek vypadáte v pohodě, opak může být pravdou. A je třeba o tom hovořit a psát,“ říká Martina Zrzavá Libřická, SEO konzultantka a porotkyně na European Search Awards. Martina je maminkou a manželkou, která buduje svou značku a znalosti v oblasti SEO již více než 12 let.
Kdybyste měli zlomenou nohu, jeli byste na pohotovost, kde by vám ji ošetřili. V případě psychických potíží to tak jednoduché není. Tento narůstající problém nikdo neřeší, a je velmi pravděpodobné, že i vy se setkáte s někým, kdo potřebuje pomoct. Proto je důležité o těchto věcech mluvit a psát, aby se zvýšilo povědomí a lidé mohli dostat pomoc, kterou potřebují.
Martino, ty buduješ svou kariéru v SEO a marketingu dvanáctým rokem. Ať to už byla agenturní spolupráce, in-house zaměstnanec nebo externí konzultant. Psala jsi články o cestování a oslovili tě dokonce z Lonely Planet. Zdá se, že jedeš na plný plyn celé roky?
Myslím, že když člověk pracuje na IČO, nemůže si úplně odpočinout, ani když je na mateřské. V mém oboru se každý den objevuje velké množství nových informací, které musím vstřebat. Tlak na výkon je značný. Dosáhla jsem bodu, kdy jsem si uvědomila, že čím více toho vím, tím více si uvědomuji, kolik toho ještě nevím.
Jsi máma a podnikatelka v neustále se měnícím oboru, který nikdy nespí. Stejně jako tvé dítě, které nikdy nespalo. Jak začal tvůj boj s depresí a vyhořením?
Dlouho jsem nemohla otěhotnět a musela čelit neustálým naléhavým otázkám okolí ohledně těhotenství. Bylo to nesnesitelné období. Každý si myslel, že má právo kecat do mého života. Lidé si vůbec neuvědomovali, že je to pro mě citlivé téma. Co když někdo opravdu nemůže mít děti? Co když je za tím neplodnost? Nakonec jsem otěhotněla a všichni byli šťastní. Jenže pak začal další problém – všichni si najednou na mě potřebovali sáhnout. To mi vážně vadilo. I když jsem to asertivně řekla, nikdo mě neposlouchal. Tak jsem několika lidem udělala to samé, dokonce jsem někomu sáhla do rozkroku (smích). A až pak to přestalo.
Vnímám to u tebe jako první období velkého tlaku a očekávání. Nejen od sebe, ale i od ostatních. Co bylo pak?
Pak to bylo super. Skvělé těhotenství, porod krásný. V porodnici mi dali před odchodem vyplnit nějaký test, který měl zjistit možnost výskytu poporodních depresí. Test jsem udělala a vyšlo mi, že mi nic nehrozí.
A pak to přišlo. Zanedlouho po návratu z porodnice domů se všechno začalo sypat. Můj život byl vzhůru nohama, bylo to děsně náročné. K tomu se přidala spánková deprivace a od okolí jsem jen slyšela: “To je normální, to musíš vydržet.” Paradoxně to přicházelo hlavně od žen, a to mi vůbec nepomáhalo. Už tehdy jsem tušila, že něco není v pořádku. Snažila jsem se lidem otevřít, ale nepomohlo to. Po každé konverzaci jsem se cítila jako neschopná matka, něco jako “drž hubu a krok”.
Například jsem se snažila rozkojit, protože to je přece pro dítě to nejlepší. Ale nešlo to. Nepomohl ani suplementor a odsávání několikrát denně. Mé dítě by takovým tempem umřelo hlady. Člověk se na mateřství nějak připravuje, všude ty vysmáté obrázky kojících maminek a jejich miminek, a já nic. Kojení mi nešlo. Naštěstí mi jedna lékařka řekla, ať toho nechám, že se to bude jen zhoršovat. Přestala jsem kojit a udělalo se mi zase psychicky líp.
Jenže ty divný pocity se brzy vrátily a prohlubovaly se. Vzpomínám, jak jsem si tehdy pomyslela: “Test, který měl zachytit poporodní depresi, mi vyšel v pořádku, tak co se to děje?”
Jak dlouho toto období trvalo?
Dva roky. Bylo to období temna. Nerada na to vzpomínám. Nemám z toho období pěkné zážitky. Na fotkách se sice směju, vypadám v pohodě, ale nejsem. Začala jsem nad vším víc přemýšlet. Proč mě nic netěší? Proč nemám energii? Všechno mě stálo obrovské úsilí a velké přemáhání. Ráno jsem mnohokrát nemohla téměř vstát. Nebyla jsem schopná postarat se sama o sebe, natož o dítě. Samozřejmě jsem ale musela.
Když jsem toto téma otevřela na dětském hřišti, maminky se o tom nechtěly bavit. Možná to prožívaly podobně a nechtěly si to připustit, protože cítily pocity viny. To já nevím. Ale to způsobovalo ještě hlubší samotu.
Během tohoto depresivního období jsem bohužel také zjistila, že moje maminka je vážně psychicky nemocná. Věděla jsem, že se dlouhodobě léčí s depresí, ale až tehdy mi řekla, že má mnohem závažnější onemocnění. Kdybych to věděla dřív, asi by vše probíhalo jinak.
Proto chci, aby to v rozhovoru zaznělo. Spousta lidí o psychických potížích nemluví. Je to stále stigma. Rozumím, že jim to může být nepříjemné, ale minimálně členové rodiny by to měli vědět. Je to opravdu důležité. Mluvte o tom. Já bych například pomoc vyhledala mnohem dřív.
…a netrápila se celé dva roky. Proč si myslíš, že ti to máma neřekla dřív?
Nevím, proč mi to neřekla dřív. Nejspíš nevěděla jak, anebo se za to styděla. Pro pacienty s psychickým onemocněním není lehké o svých diagnózách mluvit. Sami se s tím potřebují srovnat. Když mi bylo čím dál hůř, mamka mi řekla, ať si jdu s někým “popovídat”. Jenže já na to neměla sílu. Nebyla jsem ve stavu, kdy jsem chtěla nebo mohla cokoliv zařizovat.
Marti, teď už víš, že to byla deprese. Jak se k tomu stavíš?
Vidím to tak, že deprese jsou prostě nějaké chemické reakce v mozku. Mozek neposlouchá a nedělá to, co by člověk chtěl, aby dělal. Lidem, kteří si deprese neprošli, těžko vysvětlíte, že deprese není vidět. Vypadáme jako líní lidé. Já jsem například docela energický člověk, až bych řekla na hranici hyperaktivity, a když jsem byla v depresi, zvládla jsem jen základní věci.
A když máte neléčenou depresi a dítě, které vůbec nespí, tak to je cesta k úplnému vyčerpání. V podstatě bojujete o přežití, a i to je extrémně namáhavé. A vůbec nepomáhají chytrý rady okolí typu: “Tak si odpočiň, když odpočívá i tvé dítě.” Pro mě byly frustrující, měla jsem dny, kdy jsem vůbec nemohla vstát. Nechtěla jsem už být máma. A pak přišly dny, kdy jsem si v duchu říkala, že by bylo lepší nebýt. Ne, že bych vysloveně přemýšlela nad tím, že bych si ublížila, to ne, ale ta situace mě tak tížila, že se mi tohle zdálo jako nejlepší východisko, cítila jsem tam tu úlevu, když jsem si to v hlavě přemítala.
Kdo nezažil, nepochopí.
Vzpomínám si, jak nám říkali: “To není možné, že dítě nespí.” Naši příbuzní měli přijet třeba na pět dní, ale po dvou nebo třech dnech to vzdali, protože byli také vyčerpaní. Většinou to ale nepřiznali, spíš přišli s tím, že musí domů, protože na něco zapomněli. Paradoxně moje dítě nejlépe spalo, když jsem byla za volantem, ale to se s odpočinkem vylučuje. Kočár musel být pořád v pohybu. Hlavně nezastavovat! Toto jsem opravdu v mateřství nečekala. A když to pak řeknete nahlas, ostatní to začnou bagatelizovat. “To tak mají všechny mámy.” “Všichni to přežili, přežiješ to taky.” “Tak sis neměla pořizovat děcko!” nebo “To jsi snad mohla čekat, ne?”
V každém rozhovoru, který jsem doposud vedla, bohužel zaznívá, že nevyžádané rady nefungují a že bychom si měli uvědomit, jak druhým můžeme jednou větou opravdu ublížit. Je to smutné.
Martino, na začátku rozhovoru jsi zmiňovala, že jsi potřebovala i trochu pracovat. Jak ti to šlo?
Mám pocit, že když jsem se stala matkou, najednou se očekávalo, že zapomenu na to, kdo jsem. A to se mi nelíbilo a nepřišlo mi to ani v pořádku. Zažila jsem nepochopení i v tom, že jsem cítila potřebu pracovat, abych se úplně nezbláznila. Bohužel většinou od žen, nikoliv od mužů. Upřímně, být doma a měnit jen plínky, žvatlat a vařit příkrmy a zabavovat celé dny téměř nespící dítě pro mě úplně nebylo. Na druhou stranu nesoudím nikoho, kdo chce být s dětmi doma klidně čtyři roky. Každý by to měl dělat tak, jak mu to vyhovuje a jak to cítí a potřebuje.
Já jsem prostě potřebovala začít opravdu něco dělat. Našli jsme si dětskou skupinu, kde brali děti od jednoho roku. Rozumím, že pro některé rodiče je to naprosto nepřijatelné. Ale v zahraničí bývají děti v péči druhých ještě mnohem dřív. Neříkám, že to je vhodné pro každé dítě, je to na zvážení každého rodiče. Naše dítě bylo společenské, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Dohoda byla taková, že pokud by to nešlo, nebudeme to lámat přes koleno. Když to půjde, tak fajn. A ono to šlo…
A jak v tu chvíli bylo tobě?
Mně se hodně ulevilo, ale deprese tam byla pořád (v tu dobu jsem stále nevěděla, že to je deprese). Jakmile jsem naskočila zpět do práce, měla jsem pocit, že se to vlastně všechno zlepšuje. A pak přišel další zlom.
Dcera neměla imunitu, byla zpočátku často nemocná a já s ní chodila ven, abychom to období nějak přežily obě. Když mě jednou ovládly myšlenky, že bych ten řvoucí kočár někde nechala, věděla jsem, že je něco opravdu špatně, a kontaktovala jsem Úsměv mámy. Potřebovala jsem chvilku klidu. Díky nim jsem najednou měla s kým svou situaci probrat, někdo mi naslouchal a neodsuzoval mě. Tam mi podali pomocnou ruku a zprostředkovali terapii. Ale já si na té terapii z mého pohledu “jen” povídala. Bohužel, terapeutka nepoznala, že mám depresi. Viděla mě jako energickou, smějící se, takže to brala tak, že je všechno v pohodě. A ono to všechno bylo spíše na ho*no. Ten stav nejde slušně popsat.
Pomoct se mi snažil i manžel. Sám ale neměl s psychickým onemocněním zkušenost, takže ho taky nenapadlo, že by něco mohlo být jinak. Všechno jsem mu neříkala. Ani vlastně nevím proč. Když bylo dceři 18 měsíců, vystřídali jsme se na rodičovské. Byla tam úleva, ale pořád jsem to nebyla já. Ale nějak jsem měla alespoň sílu to rozseknout a začít řešit.
A pak to už mělo rychlý spád. Našla jsem si psychologa a měla jsem štěstí – na první sezení jsem šla asi za tři týdny od zavolání. No a psycholožka mi jednou během setkání říká: “Toto spolu už neutáhneme. To je spíše na psychiatra a na nějakou tu medikaci.”
Měla jsem opět štěstí a k odborníkovi, který mi předepsal medikaci a potvrdil i diagnózu, jsem se dostala brzo. U něj jsem se poprvé dozvěděla, že mám depresi. Mojí dceři byly skoro 2 roky.
Tady potřebuji trošku odbočit a říct, že my se jako společnost divíme, když nějaká máma ublíží svému dítěti, sobě, nebo oběma. To se nestane jen tak najednou. Jasně, možná u někoho to může být z amoku, ale nemyslím si, že se to opravdu stane jen tak najednou. Něco se v tom člověku musí dít, něco se v něm pere. A když pomoc dlouhodobě nepřichází…
Takže jsi začala brát prášky a přišel šťastný konec?
Jak se to vezme. Prášky nezačnou účinkovat ze dne na den. A když začnou účinkovat, neznamená to, že se nemůžu dostat do stavu, kdy mi není dobře. Pilule neznamenají růžové brýle. Deprese jsou různé, mají různé fáze… a tak je to se všemi nemocemi duše.
Všimla jsem si jednoho zajímavého “trendu”, kdy lidé říkají, že mají depku. A já bych jim to opravdu nepřála. Vůbec nevědí, co všechno tato nemoc obnáší. Protože jejich “depresi” bych si přála mít. (smích) Deprese není něco, z čeho se člověk vyspí nebo ho to za pár dní samo přejde.
Díky tomu, že se teď léčím, tak si konečně dokážu užívat čas se svým dítětem. Konečně cítím lásku, spojení, napojení se na něj. Možná je to lepší i tím, že je to dítě větší a komunikuje, ale vidím věci, které tam předtím vůbec nebyly. Mrzí mě, že jsem ztratila tolik času. Mohlo to být jiné. Už to nevrátím.
Jedním z důvodů, proč jsem chtěla udělat tenhle rozhovor, byl ten, že kdyby byl někdo teď v podobné situaci, aby to rozsekl dřív než já a neztratil tolik času. Dva roky jsou dost dlouhá doba. Nemusí to být všechno úplně takové na prd, že jo?
Teď je mi líp. Těším se víc na všechny věci v životě. Samozřejmě, že mám pořád nějaké cíle, stavy, epizody, kdy to není dobré. Hodně mi pomáhá, že jsem se naučila více pečovat o sebe. Chodím pravidelně sama na procházky se psem. Sednu si někde v přírodě, poslouchám, jak zpívají ptáci, jak se hýbe obilí ve větru, jak se odrážejí paprsky slunce od vody a podobně. Teď se snažím užívat si tyto věci a vypínat vědomě i podvědomě. A samozřejmě dál chodím na terapie.
Co bys chtěla čtenářům vzkázat?
Když má někdo angínu, jde k doktorovi, ale s nemocnou duší mnohdy nejde nikam. Proto si myslím, že by se o tom mělo více mluvit. Psychické problémy existují. Duše může být nemocná stejně jako tělo, a je to něco, co je potřeba řešit, ne to zavírat v sobě a dělat, že se nás to netýká. Je důležité více vnímat sám sebe a své potřeby, než jen plnit potřeby těch ostatních. Když jsem byla na konferenci zaměřené na oblast SEO, mluvila tam jedna maminka a ta říká své dceři jednu krásnou větu: “Víš, já to taky vlastně dělám poprvé a vůbec nevím, jak na to, protože jsem nikdy předtím nebyla rodičem.” Milá maminko, i ty jsi jen člověk.
Autorka: Monika Kukoľ Sochorová, profesionální koučka s certifikací ACC a facilitátorka koučovacích kurzů Graydin, která se zaměřuje na osobní rozvoj a vzdělávání jak pro firmy, tak pro jednotlivce.
Zdroj: redakční text
Foto: se souhlasem Martiny Zrzavé Libřické
