Je tiché, mlhavé a opravdu velmi časné ráno. Noc téměř končí a tma se pomalu mění v šero, den ale ještě úplně nezačíná. Stojím na terase v téměř posvátném tichu a čekám na přesný čas úplňku. Měsíc na obloze je kulatý, velký, v blížícím se úsvitu stříbřitě bledý, viditelný sotva stěží. Chladno se mi nepříjemně plazí po bosých nohách stále výš, ale ticho, které všude panuje, je tak krásné a uctivé, že chlad téměř nevnímám. Je to prostě nádhera. Miluji tyhle chvíle, tahle rána a téměř každý den v roce vstávám alespoň o hodinu dříve než všichni ostatní, jen abych tuhle tichou krásu mohla zažít.
Dnes tu jsem ale i z jiného důvodu. Úplněk se blíží každou minutou a já nemám zrovna moc času sledovat probouzející se ráno. Jsem tu kvůli rituálu, který chci provést. Jde o dobíjecí rituál všech mých milovaných karet, ze kterých den co den čtu osudy různých lidí, odpovědi na jejich otázky a občas i na ty své. Rituál, který posilní moje drahé kartičky, dodá jim znovu energii a snad i chuť dál mi ukazovat svoje tajemství. Karty již nejsou nové, spíše hodně opotřebované a osahané, některé obrázky začínají ztrácet sytost barev a papír jestále slabší. Dívám se na ně a smutně mi dochází, že nebude trvat dlouho a budu si muset pořídit nové karty, jestli nechci o tyhle přijít. A to opravdu nechci. Jsou to moje první kartičky, s nimi jsem se vše učila, odpovídala na všechny otázky a rozdávala radost. Dnes a denně jsem je stále dokola poznávala, prosila o radu pro sebe i pro druhé, až jsem jednoho dne zjistila, že je mám ráda. Opravdu ráda. Někomu to možná může znít podivně, ale já ke svým kartám získala úctu, věřím jim a cítím jistou spojitost mezi nimi a mnou..
Čas odtikává minutu za minutou. Chci rituál provést co nejblíže přesné doby úplňku, aby byly síly a energie co nejmocnější, ale zároveň vím, že samotný rituál bude trvat zhruba dvacet minut a je nutné ho dokončit v čas.
Sedám si do meditačního sedu, zaposlouchávám se do klidné hudby a přitom si představuji energii, která se rozprostírá celým vesmírem. Existuje v každém zrnku prachu, který se tou nekonečnou dálkou prohání, v každém kamínku, v planetách, které jsou nehostinné i v těch, kde proudí život, jako na naší modré planetě. Představuji si zlaté slunce i bledý měsíc, který mne asi nikdy nepřestane fascinovat. Mám ráda jeho bledost, jeho tvář, mapy, které jsou na něm vidět, jeho sílu i slabost. Měsíc, to těleso ve vesmíru, které se stále drží naší země, jako dítě držící se za ruky své matky. Jeho energie je jemná, ženská a jakoby zahleděná do sebe sama. Přesto je dostatečně silná, ovládá emoce nás lidí, naše instinkty i psychické schopnosti. Donutí nás do hloubky prozkoumat svoje city a pocity a navázat spojení se svým vnitřním já, pomáhá nám rozvíjet naší představivost a intuici, kterou má každý člověk od nepaměti. Jen málokdo jí ale umí naslouchat, věřit jí a řídit se podle ní. Bledá luna má ale samozřejmě i své stinné stránky, stejně jako člověk ve své povaze. Probouzí v lidech i jejich horší stránku, bouřlivé emoce, lidé jsou netrpělivější, zranitelnější, neklidní a náladoví, což vede k mnoha nešťastným situacím a okolnostem. Lidé věří, že se měsíc pojí s černou magií a různými rituály starých čarodějnic, pověrčivě ho spojují s upíry a jinými nočními zlými bytostmi a nejmenší zlo, které ve spojitosti s lunou lidé vnímají, jsou vlci vyjící na měsíc.
Slunce naproti tomu chápou jako životodárné těleso na obloze, jehož teplo a světlo může znamenat pouze dobro. Pomáhá člověku uvědomit si svou vlastní cenu a vnitřní sílu. Přináší radost do života, dodává energii a pomáhá nám uvědomit si, jak je život cenný. Sluneční energie je energická, silná a mužská, ale i ta dokáže být nebezpečná. Jeho žár dokáže spálit vše na pouhý popel.
V těchto úvahách se toulám vesmírem a téměř zapomínám, proč tu jsem. Naštěstí mě přivádí zpět myšlenka na rituál. Sbírám tedy veškerou svou vnitřní sílu a energii vesmíru začínám pomalu směřovat k sobě na zem, na ten malý kousek stolu, na kterém leží rozprostřené karty a modrý kámen. Konečně se mi v mysli podaří zúžit paprsek energie na zhruba půl metru a každou jednotlivou kartu v jeho síle otáčím několikrát z obou stran. Cítím, jak karty „ožívají“ a nabíjí se novou silou a energií. Při poslední kartě kontroluji čas. Výborně, do přesného úplňku zbývají pouhé dvě minuty. Karty skládám do balíčku, pokládám na ně svůj hvězdný kámen Lápis Lazuli, polodrahokam ceněný již od starověku pro svoji modrou barvu, se zlatými skvrnkami, které tvoří pyrit. Sama pro sebe ho nazývám Hvězdná obloha. Vypadá opravdu jako noční nebe poseté zlatými hvězdami. Nejen proto se využívá pro spojení s vesmírem, odkud čerpá energii a moje kartičky touto energií nabije.
Hotovo. Hlasitě oddechuji a v duchu se usmívám. Povedlo se. Přesně tak, jak jsem si naplánovala. Sedím pohodlně opřená v křesle, upíjím již vychladlý čaj a rozhlížím se kolem sebe. Slunce právě začíná vykukovat za vzdáleným kopcem a vrhá na mne první sluneční paprsky. Bože, je to opravdu nádhera. Přesto, že je květen a brzy ráno, zdá se, že již nabírají svou sílu. Příjemně mě hřejí do tváře a zahřívají mi zkřehlé ruce.
Všude kolem je klid a příjemné ticho, jen ptáci zpívají ve větvích lísky, která nade mnou rozprostírá svou zelenou korunu.
