Než začnu pořádně rozebírat příhody a postřehy drzé maminy, určitě by se slušelo prohodit pár slov i o drzém fotrovi, kterého mám doma. Přeci jen, chlapi jsou údajně pány tvorstva, tak by byl hřích se alespoň nezmínit.
Úsměvné a chaotické chvíle tatínkova úkolu
Takže, doma mám drzého fotra, který je víc mateřský typ než já, s dítětem má svatou trpělivost a Lukášek – můj prcek – je jeho miláček. No samozřejmě jen do té doby, než s ním zůstane sám doma, to totiž zjistí, že to dítě nemůže být jeho, protože on, jako pyšný otec, přeci tolik nezvrací (ani po několika vodkách), jeho mluva je také rozumnější (i po několika vodkách) a dokonce se umí i lépe pohybovat (i po několika vodkách). Každopádně se ani tak často nebudí… to s těma vodkama vynechám, po těch většinou spí až moc.
Takže když přeskočím několik příspěvků předem k věku, kdy fotr poprvé mrňouse hlídal, tak i sám musí uznat, že to byl pro něj šok. Nejen proto, že to dítě nebylo pořád tak vysmáté, jak viděl v tu chvíli po práci, než šel malý spinkat, ale taky co je s takovým uzlíčkem, teď už hyperaktivistou, za starosti a jakou pozornost vyžaduje.
No tak k věci…
Po dlouhém šestinedělí jsem se těšila, až konečně někam vyrazím. Dokonce, jelikož v té době jsem ještě kojila, musela jsem se donutit použít tu věc, zvanou odsávačka. No, řeknu to na rovinu, připadala jsem si jak kráva. V té chvíli, co jsem ten blázinec použila, jsem si říkala, že už nikdy nebudu pít mléko od kraviček, protože jestli je to pro ně takový psycho, jako pro mě, tak teda potěš koště. No, zmákla jsem to (po tom, co jsem vypila asi sto litrů vody a čtyři hodiny se nahřívala ve sprše, zasloužilé matky vědí), malý měl co jíst, tak jsem z vesela mohla vyrazit. Samozřejmě ne jako za mlada, do tří hodin (slovy tři hodiny, ne do tří do rána!) jsem musela být zpátky, ale už ta cesta autobusem, kdy jsem nemusela houpat naštvané mimino, pro mě bylo něco jako nebe. Taky jsem se nezapomněla náležitě zmalovat, jako, že oční linka nad pusou a tak podobně, protože za dobu mateřské zblblosti doma jsem i zapomněla, jak se používá řasenka a jestli rtěnka je na vlasy nebo slouží jako náušnice.
Problém na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat, pár minut po příjezdu do města mi volá muž, že malý prostě to mléko pít nebude, že už to do něj cpe dobu, ale on ho nechce. Nespoléhala jsem na to, že se tomu ubrečenému uzlíčku, co ještě prd vidí a vnímá, po mně stýská, i když v té chvíli by mě to potěšilo, ale hledala jsem další důvody.
Dal jsi mu to do správné lahve? Docela hloupá otázka, lahev jsme měli jen jednu, tu, kterou jsem pro ten případ, že budu moci utéct ven, důkladně ozkoušela a malého velice zaujala a pil z ní, tak to nenaznačovalo zásadní problém. Odpověď zněla ANO, pokud tedy nepije z nějakého zvlášního hrníčku s kytičkami, což byla narážka na mě, protože když něco piju, a jsou na tom kytičky, chutná to mnohem lépe. Druhá otázka zněla, zda má opravdu hlad. Řev v pozadí mi prozradil, že tuto otázku opravdu pokládám velmi zbytečně. V té chvíli jsem se ocitla v úzkých, mateřský instinkt mi velel běžet domů rychlostí alespoň sto kílometrů v hodině, ale ta zašláplá věc ve mně, co má ráda společnost, mě nabádala vykašli se na to a nech ho v tom vykoupat. Tak jsem se chvíli odmlčela, ale v hlavě mi to pořád šrotovalo. Když jsem odcházela, mléko v lahvi jsem dala do ledničky. Řekla co s ním, a šla. Tak co může být špatně?
No nakonec jsem se zasekla u té ledničky a hned jsem volala. A ohřál jsi mu to mlíko? Chvíle ticha… nooo a jak že má být teplý? No kydni si to na ruku a nějak rozumně, dál se mi odpovědi nedostalo, manžel zavěsil. Tak už jsem mohla jen uvažovat, jestli je to mléko tak horké, že vzplál, nebo tak studené, že umrzl. No, bylo studené, takže náš mimiňák ho, kupodivu, odmítal. Tímto bych si dovolila poučení. Pokud vysvětlujete chlapovi co s dítětem, omezte se na cca 10 sekund. To je doba, co vnímá, zbytek si přehrává v hlavě svoji oblíbenou hru nebo písničku případně pokud spolu nejste dlouho, přemýšlí, co večer provedete. Mléko z ledničky samozřejmě neohřál, ale doteď se brání tím, že problém byl v ohřívačce. Tak co na to říct, jsem tak drzá mamina, že jsem nejela domů to zkontrolovat, nechala jsem chlapy, at se s tím poperou, dítě i manžel přežili, a tak to má být. A jak drzej fotr a přebalování a další mateřské povinnosti? To zase někdy příště, ať vás moc nenamlsám.
Vy, co máte děti, nechali jste je i v útlém věku někdy s manželem či přítelem o samotě? A jak to dopadlo? Přiznám se, že mám ještě spoustu pěkných historek, ale ráda bych si přečetla i další od vás.
Pokračování story, jak to jde dál z kopce s drzou maminou a fotrem najdete na mém blogu a taky vás samozřejmě nezapomenu informovat tady. 🙂
Zdroj foto:Pixabay.com
