Duben dva tisíce deset se mi stal osudným.
Přesné datum si už nepamatuji, naštěstí to není pro moji zkušenost nikterak důležité.
Ozařování mé mamky konečně skončilo a já si mohla odpočinout.
Po dobu tří měsíců jsem ji každý všední den vozila do osmdesát kilometrů vzdálené Motolské nemocnice v Praze na ozářky.
Diagnóza byla jasná.
Rakovina prsu.
Ústecké oddělení z technických důvodů bylo uzavřeno. Proto to cestování do Prahy. Byla nejbližším zdravotnickým zařízením. Ještě nám nesmyslně nabídli Plzeň, nejspíš na hodinách zeměpisu chyběli.
Osmdesát kilometrů tam a osmdesát kilometrů zpátky. Šedesát dnů cestování. Devět tisíc šest set kilometrů za nadějí.
Byla jsem nesmírně unavená z cestování a pod tlakem strachu o život mámy.
Stres v podobě strachu je největším nepřítelem a troufám si říct, že i zabijákem dvacátého prvního století. To je moje první poznání na cestě za zdravím.
Tři měsíce vyčerpání mi změnilo život.
Sama sobě jsem se stala pacientem.
Vracela jsem se ze služební cesty po dálnice D11 a nevolnost mě donutila zastavit na čerpací stanici. Následující hodinu v autě si vůbec nepamatuji.
Večer se mi stav ještě více zhoršil. Špatně jsem viděla, neudržela jsem se na nohách. Zvracela jsem. Dostavil se průjem, třes v těle. Teprve ráno jsem si uvědomila závažnost svého stavu.
Byla jsem paralyzovaná.
Prvních sedmnáct měsíců bylo šílených.
Imunitní systém mého těla přestal fungovat a já se sesypala jak domeček z karet.
Tělo bylo unavené z celé té tíhy mého dosavadního způsobu života.
Smrt dítěte. Dva rozvody a život samoživitelky dvou dcer. Partnerské problémy. Dál pokračovat není třeba. Nemoc mámy byla už poslední kapkou a spouštěčem toho všeho.
Byla jsem na nemocenské, bez peněz, bez kontaktu s okolím.
Co bylo ale nejhorší – to byl stav beznaděje ve mně samotné .
Ovládl mě strach.
Nikdo z lékařů nevěděl co mi je, jaká je diagnóza. A já se k ním upínala jako k největší a nejmocnější modle.
Připadala jsem si jako hypochondr.
Nikdo mi nevěřil.
Zlomená noha je vidět, ale ten můj stav?
Špatně jsem viděla. Nemohla jsem chodit, bolely mě klouby, svaly. Půlka těla mi nefungovala a zůstávala jakoby za tělem. Padala jsem. Celé tělo mi hořelo, brnělo. Tisíce včel mě každodenně bodalo. Bolestí jsem nespala. Denně maximálně dvě, tři hodiny.
Celé dlouhé a nekonečné tři roky, den za dnem.
Z aktivního člověka plného energie se stal ležící lazar.
Trosečník na pustém ostrově.
Tloustla jsem.
Třicet kilo nadváhy.
Devadesát devět kilo ukázala ručička na váze.
Celou tu dobu jsem tomu nerozuměla ani já ani odborníci a že jich byli desítky. IKEM, Střešovice. Kapacita za kapacitou. Odběr mozkomíšního moku, dvakrát tunel. Jeden test střídal druhý. Systém jsem musela stát šílené peníze.
Každý den nevědomosti, mě ale posouval k propasti, ze které by nebylo úniku.
Invalidní důchod a vozík.
Ve čtyřiceti třech letech života hrozná představa.
Pět měsíců v posteli a nebýt mého partnera, který nevěděl a ani neuměl mě podpořit v mém těžkém období a to mu to nikterak nezazlívám. Ba naopak, mělo to tak být, donutilo mě to vylézt z pod peřiny a začít znovu žít.
Nebylo to lehké, zdravotní komplikace přibývaly.
Každý krok byl bolestivý stejně jako kroky Malé mořské víly ze stejnojmenné pohádky.
Sedmnáct měsíců s malými přestávkami na nemocenské.
Chronická borelióza a neuropatická bolest v těle.
Tak zněl závěrečný verdikt.
Je opět duben, ale tentokrát rok dva tisíce třináct.
Žádná setkání nejsou náhodná a život mi do cesty přivedl zajímavého muže. Ve vší počestnosti samozřejmě.
Konečně všechna kolečka zapadla tam, kam měla a já začala se ZMĚNOU.
Petr Pavlíček mi ukázal směr, o kterém jsem nikdy neslyšela, neznala jsem ho, ale podvědomě jsem ho dlouhá léta hledala.
Samozřejmě, že ne Petra, ale ten směr.
ZMĚNA, bez které se nikdo nikam neposune je základem každého snažení. Potřebujete jen k tomu ty správné informace.
Petře, dík. Ty tvoje byly pro mě jako ušité na míru a nutně jsem je potřebovala. Šlo mi už o život.
Začala jsem s detoxikací, očistou těla.
Deset dnů jen na zeleninových, ovocných šťávách, které jsem si doma odšťavovala. A klystýry, bez nich to opravdu nešlo.
Nic složitého asi díky zdravotnímu stavu. Když vám teče do bot, máte odhodlání, sílu a touhu. Nic není překážkou.
Do dnešní doby jsem zvládla tři desetidenní detoxikace. Dvakrát ročně, na jaře a na podzim v nich i nadále pokračuji.
Při první, hned v začátku nastal problém. Zánět močového měchýře a dost bolestivý. Praktický lékař mi předepsal jak jinak antibiotika.
K mému velkému štěstí od Petra přišla jednoduchá rada. Urinoterapie. Pokud jste na šťávách, urina chutná jako džus. Nesmíte mít jen strach. Potřebovala jsem tři krátké dny a bylo po potížích. Po bolestech. Antibiotika jsem si ani nevyzvedla z lékárny. Bylo to naprosto zbytečné. Několikadenní ranní panáček a potíže byly pryč.
Detoxikací začal můj život po životě s živou RAW FOOD stravou.
Nevařím. Vlastně vařím, ale bez sporáku. Vitariánství mě osvobodilo. Všežravec na konvenční stravě teď jí naprosto jinak. Rostlinou stravu bez tepelné úpravy. Nestrádám, užívám si nové kombinace, nové chutě. Před rokem a půl bych tomu sama nevěřila, naštěstí jsem to zažila a osobní zkušenost je nepřenositelná.
Nic lepšího mě nemohlo potkat. Nemoc s bolestí v těle i na duši. Jiné chutě, žádné živočišné jídlo. Noví přátelé.
Od Petra jsem věděla, že pravidelně pořádá pobyty „ all inclusive“. Bez jídla. Ozdravné půsty jen o vodě.
Celý rok jsem se na jeden takový pobyt připravovala. Stačilo jednou týdně nejíst. Ze své mysli jsem odstranila jakékoliv obavy, strachy a začala jsem věřit svému tělo. To totiž ví víc než já.
Srpen dva tisíce čtrnáct mi ukázal další směr.
Půst jen o vodě.
Dostala jsem se do Pekla v Jizerských horách.
Dovolená snů je pro většinu někde v Tichomoří se službami, o kterých se nám může jen zdát. Z hromadou exotického jídla, lenošením na písečných plážích, pod slunečními paprsky, které zabarví naší kůži zlatým odstínem.
Já odjela do Josefova Dolu. Do chaty Peklo. Na deset dnů s neznámými lidmi a ještě bez jídla.
Dle svého blízkého okolí jsem se zbláznila, byla jsem pod vlivem sekty a klidně si nechávala vymývat mozek.
Nikoho nezajímal můj zdravotní stav.
Peklo se mi stalo snivou dovolenou, na kterou budu jezdit každoročně.
Z cizích účastníků ojedinělého zájezdu se stali přátelé.
Deset dnů poznání sama sebe, svého těla. Deset dnů změny, hlavně v myšlení.
Žádný hlad, žádná bolest ani únava. Jen svoboda.
Vzhledem k tomu, že mám energie na rozdávání jsem se během půstu dostala konečně do normálu. Byla jsem stále aktivní i celých deset dnů bez jídla.
Čtyř kilometrové procházky lesem k Jelenímu vodopádu, kde jsme se v ledové horské vodě koupali a dobíjeli energii. Každým ponořením přišel nečekaný příval energie.
Malování mandal s Andreou, manželkou Petra.
Každodenní joga rozcvička s Markem. Koupání na přehradě v Jablonci nad Nisou.
A to hlavní přišlo po desetidenním půstu jen o vodě.
Po dlouhých čtyřech letech jsem se konečně zbavila brnění v těle. Nepříjemný a nesnesitelný pozůstatek boreliózy.
Jsem na sebe pyšná, zvládla jsem celých deset dnů bez jídla, jen o vodě. Vyzkoušela jsem i tu destilovanou.
Změnila jsem své myšlení, své stravování, svůj postoj sama k sobě.
Změňte svůj dosavadní způsob života stejně jako já.
Tak zní moje rada.
Mě se to podařilo a díky tomu se mi uzdravilo tělo a hlavně mysl.
Cesta každého z nás je jiná, jsme tak odlišné individuality, že co jednomu zdraví navrátí tak druhého může i poškodit. Proto se nikdy nesrovnávejte s druhými!
Univerzální rada neexistuje. Zjistila jsem, že zaškatulkování nás všech do tabulek je holý nesmysl, který nikam nevede.
Jděte jen svojí cestou.
Důležitý je výsledek a tím je zdravý život plný vitality, energie a optimismu do pozdního věku.
Že to nejde? Že tělo má jít do hrobu zhuntované? Že k stáří patří nemoci?
Nic z toho není pravda!
A co je pravda?
Osobní zkušenost je pravdou, pravdou každého z nás.
Z Pekla jsem se dostala do Ráje.
Do Ráje poznání svého života.
Průvodcem mi byl Petr Pavlíček http://www.petr-pavlicek.cz/ a jemu patří moje velké poděkování.
Petře děkuji ti.
Ať vám chutná život!
Radka
Zdroj foto: Pixabay.com
