V jedné malé, ničím zvláště nevýznamné vesničce žily, byly tři povídavé sousedky. Jedna byla více široká než dlouhá a prací nikdy nevynikala, raději seděla dlouhé hodiny v křesle a s plnou pusou všeho možného, jen ne laskavých slov, obšťastňovala všechny kolem. Druhá byla maličká a vypadala na svých hubených nožkách s obřími ňadry a širokou zadnicí jako chodící koule. Práce ji také nikdy nebyla po chuti. Vlastními důležitými proslovy se pro své potěšení snažila zaujmout celou obec, jejím snem bylo malé vesničce poroučet. Třetí z nich byla vysoká, ale nesmírně hloupá. Pletla páté přes deváté, místo tupé říkala kupé, a tak to bylo se vším. Nikdo jí moc nerozuměl, tvářila se ale tak důležitě a na první pohled nepřístupně, až by jeden myslel, že je duší carevna. Sestava to byla vskutku pestrá. Lidem více pro smích než pro zábavu, až do jedné chvíle. Ve vesnici byly dva tábory, jeden, co obdivoval, Bůh ví proč, chodící kouli a druhý, který stál za mužem, co v té době vedl obec. Když přišel čas a lidé v obci se rozhodli najít si nového panovníka, rozpoutala se bitva, přímo ohnivá. Každý plival plameny slov na toho druhého, pomlouvali se navzájem, a dokonce se nestyděli vystavit lži o zpronevěřených penězích na místní návsi. Kdo peníze rozfofroval bylo vlastně fuk, důležité bylo, že tak silná nepravda nakonec dokázala lidi přesvědčit, že je něco v obci špatně a měl by se zvolit někdo jiný, kdo povede lid více zodpovědně. Tehdejšímu panovníkovi zbyly jen oči pro pláč, a protože se jako protikandidátka přihlásila pouze chodící koule, bylo nakonec rozhodnuto. Chodící koule se do své role vžila vskutku s patřičnou vášní, začala hned usilovně všechno měnit, záhony v obci osázela místo muškáty vysokou trávou, která vypadala mdle i za pěkného počasí, hřiště pro děti olemovala živým plotem, který do jara uschnul a do dalších projektů dala tolik energie, že se ani jeden z nich nepodařilo uskutečnit. Časem bylo všem jasné, že jí docházejí síly, ne z únavy, ale z lenosti své i svých rádců. Rádcové nebo spíše rádkyně, byly každou chvíli unavené jedna z mudrování a nic nedělání v místním hostinci a druhá z klepů a svojí vlastní hlouposti. Jednoho dne, když zrovna svítilo slunce a na místní kapličce se rozezpíval kos, seděly ty tři grácie pod starou lípou. Chodící koule zrovna nasávala dým ze svého viržinka, lenivá rádkyně ji hbitě dohnala a vyhublé bidlo jim zpříjemňovalo pohodovou chvilku svým chichotáním vlezdoprdele. Když se patřičně opily pivkem z místního hostince, kde hostinský každého vyprovodil sprostě, jen co přišel do dveří, usmívaly se vzhůru do slunce a pochvalovaly si, jak je na světě krásně. Jenže, jak to tak bývá, dobrého po málu a štěstí netrvá věčně. Chodící kouli narostl s pivem hřebínek a hned začala svoje rádkyně sekýrovat: „Ty bys měla víc pochlebovat a ty bys mohla občas něco přečíst, plácáš nesmysly kudy chodíš, škodíte mi vlastně obě.“ V tu ránu bylo po přátelství: „Ty obludo, ty zmije, řvala jedna přes druhou a chytaly se vzájemně za pačesy. „Já ti pomohla, lhala kudy jsem chodila a ty na mě takhle?“ A jak se tak praly a hádaly jedna přes druhou, doskotačily až k malému rybníčku nedaleko návsi. Rybníček u lesa byl časem vlády chodící koule poněkud zanedbán, smrděl už z dálky a komáři si zde k večeru dělali ples. Báby to ale moc nezajímalo, jak se tak haštěřily a vzájemně si nadávaly, nestačily postřehnout, že je začalo pozorovat nejen hejno komárů, ale celá obec. Předchozího večera do rybníčka napršelo více vody než obvykle a jeho břehy se pod nohama těch obřích těl tří ženských probořily jako mávnutím proutku. Válely se v páchnoucím bahně jako splašené, řvaly strachy i když byl rybníček mělký a komáři jim lítali do pusy jako žábám na jazyk. Celá vesnice pozorovala z břehu tu taškařici a všichni se smáli, piva v sobě měli taky dost, že jim to nepřišlo ani blbé. Jediný, kdo se jich nakonec ujal, byl bývalý panovník, který jednu po druhé vytáhl z bryndy. Inu, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá! Záleží na tom, co to je a ne každý nakonec vstane z popela tak, aby se neušpinil.
P.S.: Subjektivní vnímání reality, nemusí být vždy objektivní :o)-
Autor: Andrea Vávrová – AVE
