Život nejni peříčko.
To vždycky říkávala moje milovaná babička, a měla pravdu.
Život je totiž někdy sakra těžkej. Někdy chvíli, někdy nekonečně dlouho. Někdy se otřepeme a jdeme dál, jindy jsou jizvy hluboké a bolí předlouho. Ale díky těm ranám, si pak opravdu vážíme, když zase vyjde slunce.
A protože je dneska první máj a slovy klasika, lásky čas, chci si připomenout, čeho si vážím já.
Především toho, že jsem měla odvahu a sílu zvednout se ze dna a vstát.
Že teď zase svobodně chodím po světě se vztyčenou hlavou, dívám se všem do očí a mám se ráda.
Těším se z každého milého slova, z každé malé pozornosti a z okamžiků, kdy se směji, z každého pohlazení. Vážím si úcty a respektu k mé osobě, z podpory a vědomí, že stojíš při mně. Jsem pyšná, že se konečně nebojím říci nahlas, že jsem šťastná a nikomu nedovolím to pokazit.
To slunce totiž konečně vyšlo a za to vděčím a děkuji Tobě. Miluji Tě.
