Od řapíkatého celeru po jogurty na útěku: Příběh o průvodcování s humor
Jedna z mnoha mých praxí, vzhledem ke studiu psychologie, je i průvodcování a doprovázení nevidomých. Již párkrát mě napadlo, zdali jsem k tomu vhodná. Výcvikem jsem prošla, to ano. Snažím se. Není však týdne, kdy bych se svou klientkou (nyní již kamarádkou, kterou doprovázím něco přes rok, říkejme jí třeba Péťa), neměla vtipnou lomeno trapnou historku.
Dnes to byl nákup jídla. To bych mohla zvládnout, dělám to taky. Alberta znám. Ani jedna nemáme drobné do košíku, jdu tedy rozměnit. Nerada takhle nechávám Péťu stát samotnou. Proto spěchám. Mám rychlou a energickou chůzi (holt odkaz Prahy). Původně si to šinu ke kasám Alberta, ale náhle vidím prázdnou optiku. Je to blíž. Stočím to tedy tam. Paní u pultu se vymrští a zvýšeným hlasem říká „Co chcete??” Překvapila mě lehká nervozita v jejím hlase. Říkám jí, že bych potřebovala rozměnit dvacku na košík. „Uf, jsem se lekla, že mi jdete rozbít hubu, jak jste sem vpadla! I ty peníze bych Vám dala!“ Strašně se směju a omlouvám se. Dobrá zpětná vazba. Ironií je, že tu robustní paní bych tedy rozhodně nepřeprala, i kdybych byla bývala chtěla.
Začalo to tím, že jsme potřebovaly celer. Dobrý. Ten jsem v životě nekupovala, ale od babičky tuším jeho přibližný vzhled. Támhle to by mohl být on. Taková koule. Beru ho. Péťa však zpřesňuje svůj požadavek na řapíkatý celer. Netušila jsem, že je toho víc druhů. Tak to je blbý. Nevím, jak vypadá. Slyším smích svého otce: Je ti dvacet a nevíš, jak vypadá zelenina. Samozřejmě, když někoho potřebujete, rázem je všechen personál buď na cigáru nebo má jiné veledůležité povinnosti. Péti se vzhledem k povaze praxe ptát nebudu. Jdu za jednou starší paní, a co nejtišeji se jí ptám Prosím Vás, poradila byste mi, kde bych našla řapíkatý celer? Na celé kolo se ozve „Dejte mi pokoj, já mám svého dost.“ Čeho má dost? Celeru? Proč se nepodělí? Jo. Starostí. Tak to asi máme všichni, ale některým lidem to třeba nezabrání poradit těm, kteří jsou na tom v momentální situaci ještě o stupínek hůře. Dobře. Odplížím se pryč. Je mi to trapné, ale celer tedy zatím nemáme. Modlím se, aby další požadavky byly splnitelné.
Péťa si říká o bílé jogurty. Ano! Ty znám taky. Pohoda, ne? Kolik jich chceš, Peti? Tak osum by mělo stačit. Wow. Ok. Dělám si na paži pyramidu, nohou držím dveře ledničky a ramenem druhé ruky balancuji s kabelkkou. Vedle mě se objeví celkem hezký kluk. Očima však sleduji vozík a dávám si záležet, abych jogurty přesně vyskládala. Do toho ještě konverzuji s Péťou o jejím novém nábytku. Ať žije multitasking – nebo ne? Najednou se pyramida kácí. Tři jogurty jsou v háji, rozumějte v háji. Prostě se válí na zemi, prasklé. Najednou slyším za sebou mužný hlas „No to snad jako ne! (cenzura) Co ještě dneska přijde. (cenzura) Máte aspoň kapesník?“ otáčím se a mladík se dívá na své uplé džíny – od bílé tekutiny….Zajímavé. Netušila jsem, že obyč jogurty Albert quality jsou tak zákeřné a mají takový dostřik.
Značnou námahu mě nyní stojí nevyprsknout smíchy – napůl ze zoufalství a nervozity, napůl z pobavení. Nezlobte se, kapesník teda nemám. Péťa se ptá, co se stalo. Jsem celá červená, ještě že to nevidí. Decentně a krátce popisuji situaci (ano, i to umím, když je to potřeba). Jedeme dál. Chci už rychle vypadnout. Dneska se to prostě úplně nepodařilo no. Příště bude zase líp. Vyndávám obsah košíku na jezdící pás. Trochu cuká. Slečna za námi evidentně spěchá a vykládá tři flašky vína hned za mé jogurty. Cuk. Pás se rozjel. Vína, jak jinak, přirozenou gravitací padají – na další tři nevinné jogurty. Plesk. Dva promáčklé a jeden s dírkou. Ohozené osoby: žádná. Pult je na tom však mnohem hůře. Celkový počet jogurtů tedy činí dva. Akorát pro Péťu a jejího manžela.
Mladá slečna se omlouvá se a překotně sbírá svá neporušená vína (která opět staví do stejné pozice!!) a já informuji Peťu o stavu našeho nákupu. Péťa má dle mého usouzení výraz, který vypadá neuvěřitelně – doslova neví, jestli si dělám srandu nebo je to fakt možný za jeden nákup prožít. Prodavačka se tváří nerudně a chrlí „No to je teda den, před chvílí nějaký prase rozbilo taky tři jogurty u ledničky! Doufám, že se nikdo nerozmázne!“ Koukám se zarytě dolů a odmítám se vyjadřovat. Přebírám účet a doprovázím Péťu zpět k autobusu. Loučím se s ní a promítám si dnešní nákup. Snažím se se přesvědčit, že to se mnou Péťa nevzdá a půjde se mnou nakupovat i za týden. Nastupuji do metra, sedám si. Naproti mně nevěřícně a zoufale těká očima ten kluk s flekem na kalhotech. Když se daří, tak se daří. Navíc – ve výcviku nás neučili, jak si poradit s vlastní neschopností!
Zdroj foto:Pixabay.com
