Když se Adriana ráno probudila, Roman už seděl u počítače a hrál jednu ze svých her. Podívala se na hodiny a zhrozila se, že už je po desáté. Takhle dlouho snad ještě nikdy nespala, pokud nepočítá období, kdy ještě nosila pleny.
„Ty dneska nejdeš do práce?“ Podivila se, když postavila vodu na kávu. Všechno jí docházelo pomaleji, stále ještě byla vyčerpaná, ale musela se dát dohromady.
„Ne, dneska jsem si vzal volno. Když oni mi můžou vzít výplatu, já jeden den můžu zůstat doma.“ Odpověděl a ani nezvedl oči od počítače.
„Sakra ta výplata,“ špitla Adriana a sedla si zkroušeně ke stolu s hrnkem horkého kafe.
„Jo a volali naši, že máme přijet na víkend.“ Doplnil Roman jen tak mimochodem.
„Tak to asi těžko,“ pokrčila rameny Adriana. „A kde na to vezmeme? Poletíme na létajícím koberci?“
„Hm…“ ušklíbl se Roman. „Ale já našim prostě nemůžu říct, že teď nemáme peníze.“
„To jim říkat nemusíš, stačí, když řekneš, že teď přijet nemůžeme, že mám práci já, což není daleko od pravdy.“ Špitla otráveně.
„Jenomže já už řekl, že ano.“
„Ani ses mě nezeptal, jestli se mi chce.“ Ohradila se Adriana a cítila, jak se jí začíná zvedat tlak.
„Celou dobu jsi spala,“ odvětil na to suše Roman a s hlasitým SAKRA, zaklapnul Adrianin notebook.
„Nemusíš s tím tolik třískat. Byl to dárek od dědy k prvnímu dni na střední.“
„Promiň, rozčílilo mě to, hraju takovou dobu a pak to pošlou celé do háje!!“ Zbrunátněl. „A co tedy, miláčku, půjdeme dneska do té banky?“ Uhodil hned na včerejší téma. „Už jsem se díval, co bude k tomu potřeba a dneska bychom to mohli stihnout oběhnout všechno. Papíry připravíme, vytiskneme a do večera budeme mít na všechno, co potřebujeme. Včetně návštěvy u našich.“
„Bezva, takže já si budu brát půjčku na to, abych si udělala výlet za Vašima. Jak úžasné.“ Prolétlo jí hlavou, ale nahlas to neřekla.
„Copak se děje?“ Všiml si její naštvaného pohledu. „Trápí tě něco?“
„Ne, já jen, chtěla bych… aby to bylo všechno už v klidu,“ vyjádřila svoje pocity, jak nejlépe dokázala. Neměla sílu a odvahu říct mu, že by nejradši zůstala doma a aby si tam jel sám. Nebo raději, aby zůstal doma a peníze schovali na něco potřebného. Ať si rodiče taky jednou přijedou oni.
„Jsi unavená, já tě chápu, hodně jsi pracovala, ale u našich si odpočineš. Budeš moct spát, jak dlouho budeš chtít.“
„Tak to určitě…“ pomyslela si Adriana. „Copak je to takový problém zůstat doma? Chci být v klidu, bez hloupých řečí a ještě ke všemu někde, kde se absolutně necítím extra vítaná.“ Vběhly jí slzy do očí nad tichým přemítáním.
Roman se zvedl a vzal ji do náruče. Odnesl ji do obývacího pokoje a položil ji zpátky na gauč. Donesl jí kávu a ve dveřích se ještě otočil, aby dodal: „Napustíme si vanu, trošku se odreaguješ a pak spláchneme tu banku. Neboj, bude to všechno dobré.“
Adriana se kávy ani nedotkla. Schoulila se na gauči a nechala stékat horké slzy po tvářích. Ani nevěděla, co to všechno spustilo. Jestli skutečně tak silná vyčerpanost, nebo neustálá kritika, kterou schytávala ze všech stran, a do jedné z nich se právě dobrovolně opět chystala.
„Miluju tě,“ špitl Roman Adrianě do ucha, když spolu leželi po koupeli a dopoledních hrátkách v posteli.
„Já tebe taky.“ Políbila ho na mohutný hrudník. „Ale vážně bych radši víkend strávila sama s tebou a ne u vašich.“ Zkusila ho ještě zlomit. Předpokládala, že tahle příležitost bude nejideálnější.
„Ty jsi jak malá,“ pohladil ji ve vlasech. „Roztomilá jako holčička. Moje malá panenka, viď? Děláš, jak kdybychom jeli někam do tábora nucených prací.“ Zasmál se. „Vždyť se navzájem užijeme. Nepřemýšlej tolik. Zajedeme za babičkou, posedíme u televize, užiješ si to. Babička nám určitě nabalí něco s sebou k jídlu, pár zavařenin, nějaké maso a buchty. Aspoň se nebudeš stresovat s nákupem a utrácením peněz. To, co investujeme do cesty, se nám vrátí na jídle.“ Ukončil debatu a zvedl se z postele.
„Pojď, oblékneme se a vyrazíme do města, ať to stihneme všechno oběhat. Banka otevírá v jednu a chceme-li pozítří mít všechno zaplacené, měli bychom si pohnout.“
Adriana se na to konto vyplížila z postele a nasoukala se do kraťasů a přehodila si přes sebe tričko. Z šuplíku vyndala desky, ve kterých schraňovala veškeré dokumenty, včetně výplatních pásek a brigádních smluv. Nacpala do velké plátěné kabelky pro jistotu všechno a zamířila do chodby, kde už si Roman obouval boty.
Když vyšli před panelák, svítilo nádherně slunce. Listy stromů v parku zlehka ševelily, děti skotačily na hřišti a obličeje spokojených rodičů zářily nadšením. Jen Adriana tuhle bezstarostnou atmosféru nedokázala sdílet s nimi.
„Až to všechno klapne, pojedeme na dovolenou někam k moři.“
„Jo jo,“ utrousila a ruku v ruce spolu s Romanem cupitala na tramvaj.
V bance bylo liduprázdno. Měli štěstí, protože se dostali na řadu hned, jak vešli a Roman vykročil k okénku s rozhodností a odhodlaností sobě vlastní. Byli s Adrianou domluveni, že to vyřídí za ni a ona bude spíš přísedící. S její nechutí cokoliv vyřizovat, byla celkem vděčná, že se té role řečníka zhostí on.
Předložila veškeré dokumenty, včetně občanky a Romanovu řeč pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven, stejně tak jako si nevšímala zkoumavého pohledu paní za počítačem, která kontrolovala výpisy z bankovního účtu a údaje na Adrianiných smlouvách.
„Je mi líto, slečno Lajblová, ale vzhledem k tomu, že nemáte v současnosti pevný pracovní závazek a pracujete pouze na dohody o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti, nemůžeme Vám kontokorent poskytnout.“
„Viděla jste ale partnerčinu historii na účtu. Ještě na přelomu loňského roku měla tuto sumu –„ Ohradil se Roman a píchl do monitoru.
„To pro nás ovšem není nikterak směrodatné. Jak je následně vidět, z této částky čerpala, celkem markantně během následujících měsíců a k dnešnímu dni disponibilní zůstatek slečny Lajblové je 12,- Kč. Příchozí platby se pohybují v částkách 2.350 korun, 1.500 korun, 3.200 korun a tak dále a tak dále, přičemž při příchozích platbách jsou peníze následně okamžitě vybrány a na účtu nezůstává prakticky nic.“
„Takže není v tuto chvíli žádná možnost, jak začít kontokorent čerpat?“
„Je mi líto, bohužel. Jakmile slečna Lajblová doloží pracovní smlouvu, tedy hlavní pracovní poměr a spolu s tím alespoň 2 výplatní pásky a výplata bude viditelně příchozí na tomto účtu, mohli bychom tuto žádost zkusit zpracovat. V současnosti ale nic nabídnout nemůžeme. Toto jsou směrnice banky a upřímně, jen mezi námi, rozhodně vám nenahrává do karet ani váš nízký věk a podle toho, co vidím, téměř nic, kromě telefonu neplatíte přes internetové bankovnictví, takže se dostáváme k tomu, že není ani dohledatelná vaše schopnost splácet závazky.“
Adriana nevěděla, jestli se má rozplakat nebo být šťastná. Z jedné strany se nechtěla zavazovat, ale byla si vědoma toho, že nezaplatí-li včas nájem, bude to všechno velmi nepříjemné.
„Dobře, děkujeme,“ potřásli si rukou s bankéřkou a vyšli vstříc letnímu odpoledni.
„Kruci, na to jsem spoléhal!“ Zavrčel Roman, když kráčeli po náměstí.
„No, tak to budeme muset prostě vymyslet nějak jinak.“ Pokrčila rezignovaně Rameny Adriana, aniž by věděla, jak takhle narychlo seženou peníze. „Upřímně, z první výplaty co dostanu za týden, rozhodně nedáme dohromady na nájem, tak možná to, co bude chtít pronajímatelka za energie, pak mi přijdou další peníze, ale zas to pořád na nájem nedělá. – Vydrž, někdo mi volá,“ sáhla do vibrující kapsy.
„Tak ne, to je jenom zpráva. Od dědy.“
„A co píše?“
„Já nevím, vůbec na to nevidím, mám přesvícený display.“ Zakrývala si horečnatě obrazovku telefonu a po chvíli vykřikla: „Ježíši, to snad ne! Pane Bože to není možné!“
Zírala s rozevřenýma očima na text a Roman zase s úlekem na ni.
