„Nikam nejedu,“ řeknu to tak, aby jim bylo jasný, že tohle je moje konečný rozhodnutí.
„To teda, milá zlatá, jedeš. Protože jestli ne, tak se můžeš rovnou sbalit a vypadnout. Buď nás budeš poslouchat, protože to s tebou myslíme dobře, anebo se odstěhuj a dělej si, co chceš. Ale pak za námi nechoď brečet,“ naštve se máma.
„Výborně. Nikam nejedu. Aspoň budu mít čas si sbalit.“ Vítězně odpochoduju z obýváku a nechám je tam stát v péřovkách a čepicích.
Mám jich po krk. Je mi pětadvacet. Nemaj právo mi cokoliv zakazovat. Je načase se odstěhovat. Lepší bydlet v podnájmu než s nima. Sice to asi bude dražší a nikdo mi nebude vařit, ale to je fuk. Aspoň se budu moct s Honzou scházet, kdy se mi zachce.
„Dobře si to rozmysli, Michalko,“ houkne na mě táta z chodby. Nakoukne do mýho pokoje a tváří se nešťastně. Je mi ho líto. Mámy ne. Ta umí jenom vyčítat a nadávat.
„Čau tati,“ odpovím mu. To asi slyšet nechtěl. Jinou odpověď ale aktuálně nemám. Jsem vytočená. A když jsem vytočená, tak mi to moc nemyslí. Navíc pak říkám lidem, co mám ráda, hnusný věci. Aby je to bolelo. Proto jsem ráda, že jsem skončila u pozdravu.
Jakmile se zabouchnou dveře, volám Honzovi. Nebere to. Asi má práci. Tu práci, kvůli který ho rodiče nesnášej. Vlastně ani pořádně nevím, co dělá, ale vydělává mu to spoustu peněz. Vždycky říká, že dováží auta ze zahraničí. Mně je to fuk. Hlavně že mě má rád a já jeho. Navíc se i k rodičům vždycky chová moc hezky. Pokaždý, když se tady ukáže, něco jim přiveze. Whisky, švýcarský bonbóny, francouzský sýry… Záleží na tom, kde zrovna konkrétní týden pracuje. Je to od něj hezký.
**********
V devět večer volá táta. Sbaleno samozřejmě ještě nemám. Ani jsem nezačala. Jenom čekám, až se ozve Honza.
„Ano, tati?“
„Jsi doma? Jak se máš? My dorazili před hodinou. Je tu strašná zima a chumelí,“ snaží se tlachat o ničem, aby náhodou nedošlo na hádku.
„To si asi moc nezalyžujete,“ prohodím trochu sarkasticky.
Od svých šesti let jezdím každej rok s nima. Do Berchtesgadenu, kde má táta příbuzný. Je tam nádherně v létě i v zimě, ale v zimě je to tam hrozně romantický. Všude krásně bílo. Letos poprvý nejedu. Kvůli mojí blbosti. A mámě samozřejmě, která mě dokáže vytočit do nepříčetnosti. Až se vrátí, dám jí to pořádně sežrat. Kvůli ní si letos ani nezalyžuju. Ani zřejmě neuvidím sníh, protože to bahno, co je v Praze, se rozhodně sněhem nazývat nedá.
„Snad zítra přestane,“ řekne a odmlčí se.
Určitě chce ještě něco říct.
„Chybíš nám tu, Michalko. Je divný, když tu nejsi.“
Mrzí mě to. Chce se mi brečet.
„Mámě určitě nechybím,“ zaútočím, abych se nerozbrečela.
„Ale chybíš. Jenom to neumí dát úplně najevo. Jste obě stejné.“
Má pravdu. Ale ani tak na ni nepřestanu být naštvaná. Připravila mě o čtyři dny na horách.
„Už musím končit. Čekám hovor.“
„Dávej na sebe pozor. Můžu ti zase zítra večer zavolat?“
„Ty vždycky, tati. Ahoj,“ mám na krajíčku. Chtěla bych tam být s ním. Vždycky si užijeme spoustu legrace.
**********
Touhle dobou jsem měla být s Honzou už dávno na Šumavě. Pořádá tam party asi pro třicet lidí. Půl desátý a on nikde. Začnu být naštvaná i na něj. To jsem fakt mohla jet s rodičema. Aspoň bych neseděla jak kráva doma.
Nakonec usnu u televize. Probudí mě až zvonek. Teda aspoň mám pocit, že to je zvonek. Ozve se znovu. Podívám se na telefon. Čtvrt na jednu ráno. Pomalu se došourám ke dveřím.
„Prosím?“ zahuhlám rozespale do mikrofonu. Ani se nenamáhám otevřít oči.
„Michalo? To jsem já, Honza. Už můžeme jet.“
Můžeme jet? Jako kam?
„Kam?“
„Na Šumavu, ne? Byli jsme domluvení,“ dělá, jako by neměl skoro pět hodin zpoždění.
„Jo, že mě vyzvedneš v půl osmý.“ Nikam nejedu. Chci spát. Chci se utápět ve svý depresi a všem zkazit náladu.
„Musel jsem ještě narychlo do Rakouska. Zapomněl jsem na to. Sorry.“
„Volala jsem ti, mohl si aspoň poslat esemesku,“ vyčtu mu.
„Hele, tak jedeš, nebo ne? Nebudu tady mrznout.“
Můžu spolknout hrdost a říct, že budu za deset minut dole. Anebo můžu dělat uraženou a celej víkend brečet.
Tak jo, kašlu na to. Chci si užívat, ne se litovat.
„Za deset minut jsem dole.“
„Oukej. Počkám v autě.“
**********
Rychle se učešu, namalovaná jsem ještě z večera, jenom si setřu černý kruhy pod očima od stínů a řasenky. Hodím si do batohu věci na spaní, spodní prádlo, kartáček, kosmetickou taštičku, náhradní kontaktní čočky, roztok na čočky a knížku.
Podívám se z okna, kde má Honza auto. Vzhledem k tomu, že je půl jedný ráno a na ulici stojí široko daleko jenom tři auta, nedá mi moc práce ho najít. Ke všemu když se o něj opírá nějaká holka. Honza stojí naproti ní. Má dlouhý vlasy a kulich s obrovskou bambulí. Kdo to může být? Už teď je mi nesympatická. Co si má co povídat s Honzou? Ještě jednou zaváhám, jestli radši nemám zůstat doma. Ale hned tu myšlenku zaženu. Litovala bych toho.
Když dojdu k autu, Honza mě představí. Jmenuje se Nikola a je to jeho dlouholetá kamarádka. Vypadá jako šlapka. Na sobě má upnutou minisukni, kozačky asi na dvaceticentimetrových kramflecích a v uších obří stříbrný kola, co mají být asi náušnice. Trochu retro. V autě pod světlem si pak všimnu, že je příšerně zmalovaná. Černý stíny, černý linky pod očima a zřejmě umělý řasy, co jí sahaj skoro až k obočí, a rudě namalovaný rty. Když je to jeho dlouholetá kamarádka, proč mi ji za ten rok, co jsme spolu, ještě nepředstavil? Pravda, kdysi říkal, že má kamarádů mraky. Já jich mám jenom pár a tak už všechny zná.
Honza nastartuje a nabídne mi cigaretu. Připálí mi a já se konečně trochu uvolním. Stáhnu okýnko a vyfouknu kouř. Ta holka je fakt divná.
**********
Celou povídku najdete na mém blogu zde: http://businesscoffee.cz/2017/10/12/tatinkova-holcicka/
Každý týden dávám na svůj blog jednu novou povídku.
Sledujte mě i na Facebooku: https://www.facebook.com/businesscoffeecz/
