„A co kdybys za mnou přijel v sobotu na chatu?“ zašeptala mi do ucha a lehce se přitom opřela o mé rameno.
Snad ona důvěrnost, kterou jsem v našem krátkém vztahu zaznamenal poprvé, ve mně vyvolala naději, že už tento víkend dojde i na něco víc než na letmá políbení. Ano, mnozí cynici by se radovali, že nalezli movitou partnerku s chatičkou a že se jako kluci z paneláku dostanou do přírody, ale já myslel jen na to jedno.
Viděl jsem Janu uprostřed louky v bílých šatech s nemravným výstřihem, které těsně přiléhají na těch správných místech. Představoval jsem si procházky lesem, posezení u bublajícího potůčku (jestli tam teda nějaký je), svačinu v trávě a společné pozorování plaché zvěře. Představoval jsem si romantiku se skleničkou vína u praskajícího ohně v krbu, vzájemné oťukávání a hledání společných témat…
…Představoval jsem si, jak sličnou Janu sloupávám z těch šatů, hladím její lýtka až k páskovým botám na vysokém podpatku a opatrně jí je vyzouvám jen těsně před tím, než se na ni vrhnu jako smyslů zbavený kanec… Jenže tohle všechno bylo ve čtvrtek.
Dneska je sobota a já zírám na ženu stojící na zápraží chatky (která mimochodem vůbec není osamělá, a tím pádem její zahrada neskýtá zákoutí vhodná k jakémukoliv miliskování), a nechci věřit vlastním očím.
Žena, kvůli které jsem podnikl strastiplnou pouť s batohem na zádech. Žena, která ještě ve čtvrtek rozvibrovala každý kousek mého těla jen tím, že se přede mnou prošla, a stala se tak objektem mých hojných sexuálních přestav, tu najednou stojí bez make-upu, v montérkách a okopaných botách, za které by se nestyděl snad jen profesionální bagrista.
Protírám si oči, abych se ubezpečil, že je to opravdu ona, ale nemá smysl pochybovat. Jana v modrákách se ke mně rozeběhne a volá: „Teeeda, Vašku, ty jsi přijel! To je super!“ Rozverně mě obejme a dá mi pusu na tvář.
„Byla to teda trochu štrapác, ale přijel!“ zasměju se a ukážu na bágl.
„Kde máš auto?“ podiví se Jana.
„V servisu. Nějakej blbec mi ho zmuchlal na parkovišti.“
„A to jsi jel vlakem? Proč jsi nezavolal, mohla jsem pro tebe dojet na zastávku…“ Jana cvrdliká jako ptáček.
„Vidíš, to mě nenapadlo. Tak jsem se trochu prošel,“ pokrčím světácky rameny, ale cítím, že bych si po těch „procházkových“ kilometrech docela rád sednul a dal si pivko.
„Tak pojď, udělám ti aspoň kafe, než se na to vrhnem,“ řekne Jana a odvádí mě k chalupě.
Vrhnem?! Teeeda, holka, ty se nezdáš, pomyslím si. Čekal jsem nějaký to upejpání, a ona se na mě bude hned vrhat…? Super! To bude tím ozónem ve vzduchu…
Nadhodím si baťoh a už stoupáme po schodech k chatě. Je celá ze dřeva, v předsíni jsou roztahaný nějaký krámy. Tak to překročím a jdu rovnou do obýváku. Tam se zaraduju, když objevím krb. Romantika bude!
„Chceš rozpustný nebo turka?“
Chci říct, že bych si dal pivo, ale nevím, jestli by jí to nevadilo, a nechci kazit atmošku. Tak se zanořím do báglu a vytáhnu dvě láhve vína. Postavím je výmluvně na stůl. Jana je ale obě vezme a jde do kuchyňky.
„Šoupnu je do ledničky, dáme si až potom. Jaký chceš to kafe?“
Po čem? Potom? Začínám mít podezření, že každý myslíme něco jiného, ale to si hned ověřím. Vstanu od stolu a udělám pár kroků do malinké kuchyňky. Vezmu Janu na ramena, otočím ji k sobě a chci jí dát pusu.
Prosmýkne se mi jako had a nese do obýváku na stůl talíř s bábovkou.
„Za chvilku to bude,“ oznámí a čeká, až vypadnu z kuchyňky, kde píská konvice. Oba najednou se tam dost dobře nevejdeme.
Vrátím se ke stolu a ukrojím si kus bábovky, „Tak alespoň něco sladkého, když ty mi nedáš ani pusu,“ pokusím se ten trapas převrátit v žert.
„Promiň, já to tak nemyslela. Jsem nervózní, kolik je tu práce… Bojím se, abychom to za víkend stihli,“ zašveholí Jana. Donese mi kávu, a když ji přede mě staví, pohladí mě něžně po rameni. To už tu bylo ve čtvrtek.
Chytím ji za ruku a posadím si ji na klín. Pohladím ji po zádech. Je ztuhlá jak prkno.
„Co se děje? Myslel jsem, že jsi mě pozvala…“
„Jo, jo, to jo. Pozvala. Jen se ještě tak moc neznáme…“
„Tak píšeme si dva měsíce, už jsme byli i dvakrát randit. Říkal jsem si, že chceš prolomit ledy…“
„Ledy?“ podiví se Jana, vstane mi z klína a sedne si kus dál na židli.
„No, jako že ten náš vztah posuneme…“ naznačování mi evidentně moc nejde.
„Posuneme, ale nebudeš chtít hned sex a tak…? Já nevím, proč si každej to pozvání na chatu tak blbě vyloží. To přece není pozvánka do postele. Vždyť já nic takovýho po nikom nechci. Prostě potřebuju pověsit pár poliček, natřít zábradlí u chalupy, naštípat dřevo a vykopat ten přívod vody. To se dá za víkend zvládnout! Vždyť já ti pomůžu, pokecáme a taky uvařím nějakou mňamku! Co máš rád? Dáš si k večeři řízek s bramborem?“
Co to mele? Rozhlížím se po místnosti a dochází mi, proč byly ty krámy v předsíni – barvy, nářadí, šroubky, vrtačka, štětce… To má nachystaný pro mě! Žádná postýlka, hopkání po louce, pití vínka u krbu. Jsem tady řemeslník za byt a stravu… Bez sexu. Jestli vykopu ten přívod, tak už ani žádnej chtít nebudu. Budu totiž mrtvej únavou. A to všechno za řízek!
„Jseš si jistá, že jsi měla ten inzerát na seznámení ve správný rubrice?“
„Proč?“ podiví se Jana.
„Tam bylo „hledám vážnou známost“, ne „hledám řemeslníky“…“
„A co ti to udělá? Já si tu poličku sama pověsit neumím a ty to máš za chvilku,“ zkusí Jana jinou taktiku.
„Já vím, a hned potom se můžu vrhnout na to dříví nebo jít rovnou kopat ven ten přívod. Je mi to jasný. A až budu večer padat na hubu, tak se zeptáš, jestli nemám chuť jít na procházku pod hvězdama, abys mě dorazila. Jsem možná mladej, ale ne blbej.“
„Slibuju, že na procházku nepůjdeme a zítra tě odvezu domů, abys nemusel vlakem,“ zašvitoří Jana, otevře cukřenku a nasype mi lžičku cukru do kávy.
Dojde mi, že jsem terčem cílené manipulace: „Nesnáším sladký kafe!“ zahřmím. Zvednu se ze židle, dojdu do ledničky a vyndám láhev vína. V šuplíku najdu vývrtku. Jana mě nevěřícně sleduje. Otevřu skříňku, najdu dvě skleničky a donesu to na stůl.
„Dáš si se mnou?“ zeptám se a naliju.
„Ale… já piju vždycky až po práci,“ zašeptá Jana.
„Jak chceš, já pracovat nebudu, tak si můžu dát hned,“ ťuknu svojí skleničkou o její na stole a vypiju ji na ex.
„Vašku, ty mi opravdu nepomůžeš?“ podiví se Jana.
„Ne!“ řeknu rozhodně a dívám se jí do očí, „Tohle není pomoc, ale seznam pro otroka. Já přijel za romantikou a sexem.“
Jana o krok couvne, „Sexem?“
„Jo! Sexem,“ přitáhnu si jí k sobě a dám jí pořádnýho francouzáka. Nejdřív malinko odporuje, ale pak povolí a začne mi to vracet. Přidám hlazení – nejdřív záda, pak prsa. Cítím, jak mi taje pod rukama. Zvednu ji a v náručí si ji odnesu na gauč.
„Poprvé svlíkám ze ženský montérky…“ zašeptám.
„No jo, ale co ty poličky?“ pokusí se zvednout.
„Když budeš hodná, tak ti je pověsím,“ zasměju se, „Ale výkopy si nech pro jinýho Vénu… na to já budu moc unavenej,“ dodám ještě a zabořím hlavu do jejího klína.
