Vážené a milé ženy, moc vám děkuji za vaše reakce na můj minulý příspěvek. I mně Ivan chybí a nikdy jsem to pořádně nezpracovala. Zrovna dnes jsem stála u Hanavského pavilonu s tím překrásným výhledem na Prahu, a když mé oči automaticky zabloudily přes řeku na pozlacenou střechu Národního divadla, v duchu jsem si říkala, pořád tam jsi, Ivane, patříš tam. Stejně jako Tvůj starší kámoš Vašek Postránecký, který Ti občas půjčoval na taxíka. Jste tam pořád a jste zase spolu…
Ale už nesmutněme. Je léto, tak si ho užívejme a mysleme hlavně na živé. Dnes vám posílám jednu hodně zamilovanou báseň z počátku devadesátek. Snad se vám bude líbit. Vaše Holubička Zuzka
