Příběh ztracené lásky a nalezené síly odpustit
“… jo, zlomil mi srdce a odkopl.”
I přesto jsem stále doufala v nějaké řešení. Návrat. Opětovné štěstí – s ním. Odpustila jsem mu vše. Zase a opět. Nevěru, jeho hrubost, cynismus, ta slova, která bolí.
Bože, jak hluboko ještě dokážu klesnout. A pořád to není dost hluboko. I rohožka, o kterou si čistím boty, má vyšší cenu než já. Je to, vlastně byla to láska a vášeň, o které jsem ani netušila, že existuje. Cítila jsem … myslela jsem si, že opět začínám žít. A najednou nic. Bolí to tak moc, že se v noci budím vlastním vzlykotem a polštář mám vlhký od svých slz.
Každé ráno, při pohledu na tu zuboženou ženu s tmavými kruhy pod očima, si říkám – už NE! Sbírám poslední zbytky sil a odvahy. Nebudu se ponižovat, mám nějakou hrdost, jsem přece úžasná žena, kterou si nezaslouží. Ten gauner je přeci ON! On mně podvedl, on odešel, on lhal, on řekl, že je konec, že mne nikdy vlastně nemiloval, že ten téměř rok vlastně o nic nešlo. On, on, on …
Celý den to jde. Jsem v práci, pak děti, úkoly, večeře. Ale večery a noci o samotě jsou dlouhé. Bez těch nádherných telefonátů, povídání, objetí, milování, … Chce to panáka, prášky nebo cokoliv co otupí bolest. Chce se mi zvracet, chce se mi křičet, do něčeho bouchnout či něco rozbít.
Povzdech “Bože, prosím, …” se v nočním tichu změní v sípot či chrčení zraněného zvířete v posledním tažení.
S postupující nocí hypnotizuji telefon ve víře, že přeci jen zavolá. Je půlnoc a nic. Posilněna či otupělá jedním panákem, s chvějícím se dechem i prsty vymačkám známé číslo. Zvedne to. Tiše a krotce s omluvou se zeptám, jak se má, zda mu není smutno a jestli nepřijde. Nabízím smíření. Marně – smutno mu není a nepřijde a jestli vůbec vím, kolik je hodin. Vypnul mobil.
Civím do stropu a v nočním tichu slyším “… jsi kráva, jsi kráva, jsi kráva”. Kolik mu ještě dám šancí, o které vůbec nestojí? Kolik mu dám možností mně odkopnout a pošlapat mé já? Kolik nabídek čehokoliv, než dojdu k poznání, že tady je dno. Přišel čas, kdy není z čeho cokoliv dát. Zbylo jen otupělé prázdno necítící bolest a opovržení ze sebe sama …
V podvečerním tichu má, dnes již dospělá dcera, čtoucí po letech tyto řádky, na mne vzhlédla a zeptala se: “Řekneš nám někdy, kdo byl ten muž? My si nikdy nevšimly, že by někdo, … a že bys byla tak nešťastná.”
Ve tváři se mi objeví úsměv. “To asi ne. K ničemu by vám to jméno nebylo. Ale jednou ti popíšu, proč jsem mu za naše setkání vděčná, a jak jsem mu po nějakém čase, opravdu s láskou a vděčností, za vše s ním spojené, dokázala poděkovat.”
Dcera na mne s nechápavým a udiveným výrazem pohlédne, odkládá na stůl mé vzpomínky a s očima do široka rozevřenými očekává mé vysvětlení, jak se dá za bolest poděkovat. Je na ní vidět, že se ji ale vůbec nechce čekat na to, až bude jednou … 🙂
Zdroj foto: Pixabay.com
