”Asi jsem ztratil mobil.” říká můj muž s pohledem upřeným do tašky, ze které vytahuje nákup a modráky na vyprání. Vypadá jako školák oznamující rodičům, že má poznámku. Panebože, už zase! říkám si v duchu.
”Jak to? ” ptám se a dávám si pozor na tón hlasu. ” A nemáš ho v práci? ” ”Nevím, asi ne,” odpovídá muž a podívá se na mě. ”Převlíkal jsem se v Jedovnicích a mobil jsem položil na střechu auta, no a pak jsem odjel.” ”Nemáš ho dávat na střechu auta !” neodpustím si rýpnutí. ”To jsem si myslel, že řekneš.” znovu se na mě podívá. Vidím unaveného, spoceného a hladového chlapa s nešťastnýma očima.
Snažím se pomoct: ” Tak se najez, odpočiň si a zajedeme se po něm podívat.”
”Můžeš mi půjčit tvůj mobil? Zavolám si jestli není rozbitý displej, pak by nemělo cenu ho hledat.” Podávám mu svůj mobil. Za chvilku slyším vyzváněcí tón. Vidím, že se muž uklidnil.
Zvedl se ze židle: ”Tak já jedu. Nejprve se podívám v práci, jestli není někde v autě.” ”A nemám jet s tebou? ” ptám se. ”Zůstaň doma a uč se.” obejme mě a odchází s mým mobilem v ruce. Vyběhnu na chodbu a volám do zavírajících se dveří výtahu: ” Neztrať mi ho, prosím!”
Asi za dvacet minut slyším rachot klíčů v zámku. Letím ke dveřím. ”Tak co?” Můj muž se uculuje. ”Máš ho?”
Ulehčeně vydechne: ”Mám!” ”No a kde byl”, ptám se nedočkavě, ”někde pod sedadlem?” ”Ne ”, napíná mě. ”Ležel na střeše auta.”
??? nechápu. ”Jak na střeše auta? To chceš říct, že celou cestu z Jedovnic do Brna ležel tvůj mobil na střeše auta?? Přežil všechny zatáčky, kanály, brždění… na střeše auta?” ” No právě v těch zatáčkách se svezl na kraj střechy, a zachytil se za okap.”
Rozesmála jsem se: ” Ty máš ale štěstí v neštěstí! ”
