Slíbila jsem vám i veselou kapitolu z mé knihy I MOTÝLI PLÁČOU:
Jsme skuteční umělci, když malujeme nádherné obrazy v mysli. Vytváříme z našich představ celou galerii. Nepotřebujeme k tomu nic… ani plátno, ani barvy a štětce. Obrazy se zjevují v hlavě v jasných barvách, malujeme si budoucnost.
Když studujeme na univerzitě, doufáme, že najdeme dobrou práci ihned po ukončení studia. Pokud jsme zamilovaní, představujeme si idylický manželský život s touto osobou.
A tak tvoříme další a další aspekty života a očekáváme nejlepší možný scénář. Ale často se stává, že syté barvy vyblednou a přání zůstanou na dně krabice v podobě časem vybledléčernobílé fotografie s odrbanými rohy.
Nadskočím leknutím, když se vedle mě na pohovce rozezvoní mobil.
„Co máš zítra v plánu?“ zeptá se Willy jakoby nic, ani se nenamáhal s pozdravem.
„No… dobrý večer. Zatím žádné plány nemám,“ odpovím. Zítra je pátek a mně se doma trčet nechce. V těchto teplých večerech je tak příjemné posadit se do kavárny a pozorovat červánky plující po nebi.
„Víš, co jsi mi slíbila? Že se mnou půjdeš na pivo!“
„To ano! Ale doufám, že jsi nezapomněl podmínky,“ směji se.
„Jo, jo… žádný strach, přijedu fárem a budu svatej. Slibuju!“
Domluvíme se na hodině a místě setkání. No a co? Proč bych si nemohla vyrazit! Já přece svatá nejsem.
Celý den jsem si lámala hlavu s tím, co na sebe. Ne, netoužím být okouzlující pro Williama, jen se do ničeho neobleču. Šaty, které kdysi znázorňovaly křivky pevného ženského těla, mě škrtí. Kvůli léčbě mám šest kilo navíc. Jsem oteklá jako žena těsně před porodem, ani do bot se nedostanu. Stojím před otevřenou skříní a mísí se ve mně vztek a lítost zároveň. Na řady párů lodiček na jehlách usedá prach. Co když už si je nikdy neobuji?
Nakonec si na sebe natáhnu černé šaty sahající ke kolenům (říká se přece, že černá zeštíhluje) a obuji stříbrné sandály na nízké podrážce, na baculaté tváře nanesu líčidla. Pohlédnu na displej mobilu, nikdo nevolal. Je skoro osm, mám nejvyšší čas.
Nasednu do auta a odjíždím na smluvené místo. Osm! Vystoupím z vozu a rozhlížím se ulicí. Zaslechnu zvuk přijíždějícího auta. To přece nemůže být on! V protisměru jede modrý Opel, ozývá se skřípavý zvuk. Auto už majiteli evidentně dosloužilo. Klepe se jako staříček o holi. Z boční ulice vyjede vůz neidentifikovatelné barvy, zrychlí a je pryč. Kde kruci trčí William! Nerada na někoho čekám. Začínám být nesvá. Osm a pět minut. Nervózně přešlapuji z nohy na nohu, koukám do větví stromu, pak sklopím zrak a pozoruji vrabce hádající se o kousek chleba. Osm a deset minut!
„Haló… No, kde jsi?“ vyštěknu na Williama. Právě mi volá. Chce mi snad říct, že má zpoždění, nebo že dnes nestíhá? Anebo, že nepřijede vůbec?
„Otoč se!“ řekne.
No, to určitě! Já se tu budu točit jak holub na báni a on ze mě bude mít srandu. Ani se nehnu. Se sklopenou hlavou upřeně sleduji vrabce na chodníku.
„No tak se otoč!“ opakuje.
On mě snad vidí! Kde je? Zvednu oči.
„Kde jsi?“ ptám se a opatrně se rozhlížím.
Zaslechnu zvuk vzlétajícího letadla. Mezi kmeny stromů zahlédnu bílý sporťák. Zahne a pomalu, doprovázen hlukem motoru, směřuje přímo ke mně. Bílé Porsche Carrera 911 zastaví pár centimetrů od chodníku. Dávám si pozor, abych náhodou v němém údivu neotevřela i pusu. Dveře se otevřou a z auta vystoupí William. Tu pusu však v tomto okamžiku otevřu dokořán. On se beze slova opře o kapotu, z koutku úst mu trčí zapálená cigareta. Vypadá jako herec z amerického filmu. Jako gauner. Jen… zaostřím zrak. Co to má proboha na sobě? Černou košili. Ale co to má u krku? Vtom vyprsknu smíchy. I on se nekontrolovatelně rozesměje.
„Já jsem ti říkal, že budu jako svatej! Když mi nevěříš…“ pokrčí rameny.
„Svatej! Ale že se oblíkneš za kazatele! Tak to by mě fakt nenapadlo.“ To vážně mohlo napadnout jen jeho. Směji se tak, že se mi chvějí nalepené řasy.
„A co teď? To jako budeš celý večer v tomhle nebo se převlečeš?“ ptám se.
„Ty s tím máš problém? Vyjít si se svatým otcem?“ potáhne z cigarety.
„Já? To v žádném případě… Vypadáme spolu pěkně ujetě. Kněz a plešatá ženská.“
„Tak hele, já jsem taky plešatej!“ zasměje se William.
Pohodlně se posadím do vozu, v duchu si přemítám reakce hostů, až takhle vymódění vstoupíme do sálu. Chvíli se s Williamem nezávazně se smíchem bavíme o všem možném, znenadání však zvážní. Jako by tlak jeho nohy na pedálu s plynem povolil a vůz jemně zpomalí. Vrhne na mě pohled, v němž se mísí radost i obavy.
„Jsem moc rád, že to všechno takhle dopadlo! Ty si asi ani neuvědomuješ, jaké jsi měla štěstí!“
„Myslím, že jo. Vděčím ti za život. Děkuji.“ Zlehka se usměji a sevře se mi srdce. Uvědomuji si velice dobře, že nebýt jeho, tak tu už nemusím být, anebo by mi zbývalo opravdu málo času.
„Za nic mi neděkuj. To já musím poděkovat tobě.“
„Ty mně? A za co, prosím tě?“
„Víš, že boxuju. Klidně se můžu s někým porvat do krve, klidně i o život. Ale kdybych měl tu svinskou nemoc… tak nevím, asi bych se podělal. Jenomže pozorovat tebe, takové tintítko, jak to hrdě zvládá se zvednutou hlavou… mám se toho od tebe hodně co učit.“
Nevěřícně na něho hledím. On se věnuje řízení a sleduje silnici před sebou.
„Onkoložka mi říkala, že ti zachránili život za pět dvanáct. Já jsem věděl od samého začátku, že je to rakovina… hned jak ti udělali sono…. jen jsem ti to nemohl říct. Chápeš?“
On to věděl? Věděl a nic mi neřekl. Hledím z okénka a nechám myšlenky jen tak plynout. Silnice lemují rudé vlčí máky, na zelených polích s obilím se místy bělá heřmánek. Za okny auta se míhá příroda, jako by ji namaloval sám Van Gogh.
„Já to chápu. Nezlobím se,“ řeknu po pár minutách ticha. Uvědomuji si, že se dostal do nepříjemné situace a nepříslušelo mu, aby mě informoval, to mohl udělat jen lékař, a to po potvrzení své domněnky díky výsledkům biopsie.
Zaparkujeme před restaurací a už jen zvuk vozu způsobil rozruch. Co teprve až vystoupíme? Kněz a já! William dobře věděl, jak nesnáším lítost, a tak k mé nevědomosti všem zúčastněným namluvil, že jsem blázen a že jsem do něj zamilovaná, a tak jsem si oholila hlavu stejně jako on. To jsem se ovšem dozvěděla až na konci večera.
Ps: přidávám foto, aby jste mi věřili:-). Kámoš k nezaplacení *heart*
